VIII. Opuštění.

Na kvap odjížděli. Vláďa spěchal,

nejradši by všeho navždy nechal

a kams na samý kraj světa šel,

v bílých loktech na vše zapomněl...

Ale cestou – už v té dáli cizí –

maně na mžik opojení mizí.

Probouzí se, vytřešťuje zraky.

„Kde jsem?“ s hrůzou v duchu sám se ptal.

Zdálo se mu, že jej mocí rval

dravý proud a ku předu jej hnal.

Slyšel hvízdat páru, dunět vlaky,

třesk a šum a křik a hlučný spor,

cizích davů cizí rozhovor.

Ale vždy to zákmit byl jen krátký.

Zavřel opět oči. V sladký sen,

v kupé zastíněné zašel zpátky

k žínce svojí jako opojen.

Kola letí. V jakous píseň tesknou

všechny zvuky v letu splývají,

v nekonečno koleje se lesknou,

stromy kol oken se míhají,

nazpět zapadá kraj po kraji.

A tam doma v dálce za horami

v bílém domě, odkud zmizel pán,

Závěta kmet chodí ustarán.

Ruce spíná. Chorá myšlenkami

šedivá se hlava naklání,

sotva zoufalství se ubrání.

Tolik práce, kam jen oko hledne,

starosti se hromadí den ze dne.

A syn odejde mu, – on tu sám

vydán v šanc těm denním trampotám.

Sto jich čeká, sotva znikl jedné!

Celý dům je jako v zakletí

a on – stařec – žalnou obětí.

Nevystačí nijak chabé síly,

sám to cítil nejlíp každou chvíli,

bez moci sláb proti všem tu je,

všechno příčí se a vzdoruje.

Zápas věčný celého jej schvátil.

Ó, kéž jenom už by syn se vrátil!

V jednom kole za dnem prchá den,

stařík čeká prací umořen,

očím vyhybá se v noci sen.

Nedočká se! – Hoch jen listy píše,

a z nich každý tesknou touhou dýše,

zdá se, rád by v domov letěl zpět,

ale spoutal jej tam cizí svět.

Stýská se mu po polích a práci,

na cestu se chystá ve chvatu,

hodinu již určil k návratu, –

ale den se opět za dnem ztrácí,

a sám, stále sám tu stařík byl,

v klopotech jen maře zbytek sil.

Modlil se. – Žně právě nastávaly,

práce jako lavina se valí.

Dávno už i z temna žaláře

vrátili se rváči uvěznění.

Divé kletby mistra kováře

jak modlitby zněly každodenní.

Kladivo je v koutě, výheň tmavá,

mistr pije, zpívá: „Práci čest!“

Bělmo očí svítí do krvava,

hrozí k zámku zaťav hrubou pěst.

Ale potom nachýlí se hlava,

vztek roztaje v jakýs měkký žal, –

posléz mistr vždy se rozplakal.

A Závěta starý, šelli polem,

odevšad ty kletby slyšel kolem,

dopadaly tíhou tesklivou

všechny na skráň jeho šedivou.

Unavený starostmi a prací

když se večer těžkým krokem vrací,

tesknota mu všady vane vstříc.

Ale přece zjasnil kalné oči,

Blaženka když někdy jásajíc

z nenadání v náruč jemu skočí.

Rozvane mu z duše smutku stín.

Jak jej blaží lichocení její!

K nožkám dcery sedá nejraději,

klade těžkou hlavu v její klín.

Přimhuřuje oči v usmívání,

když se roztomilá k němu sklání

a jej líbá měkce do šedin.

Zarděna je štěstím, očka září,

důlky smíchu hrají v hebké tváři,

jistě věří vírou dítěte,

že jen blaho vládne na světě.

„Proč jsi smuten?“ často tázala se

udivena s jakous výčitkou.

„Oči tvoje smutny, kalny jsou,

sotva rozjasní se, hasnou zase.

Vždyť je tolik krásný širý svět,

všady radost jásá, všady květ,

proč tak pochmurně se rozhlížet?“

Smutně usmíval se v zamyšlení.

„Dítě, moje dítě, ty se ptáš?

Do daleka zapad Vláďa náš

a vše ztraceno, kde pána není!

Jak by neměl ani žádný cit!

práce volá a on slyšet nechce,

kterak mohl všechno opustit,

zapomenout krátce tak a lehce?“

Blaženka však konejšila jej:

„Tatíčku můj, naň se nehněvej!

Po radosti a slunečním svitu

zastesklo se tuším Vláďovi tu,

radosti mu jasné trochu přej.

Vždyť i tobě snad je mládí líto,

když jen stínem prchá neužito!“

Zmlkla. Zarděla se. Udiven

otec v dumách zahleděl se na ni.

„Ach, tys“ – řekl, – „stále děcko jen!

Ale tobě nedivím se ani.

Což ty víš? tys pouhý snila sen

a tvůj život pohádkou byl smavou,

zlaté nitky předl nad tvou hlavou.

Bolest vyhnula se stopám tvým,

starostí tvá duše nepoznala,

prací neztvrdla ti ručka malá, –

ne, tobě se, děcko, nedivím!

Ale Vláďa, hoch můj, naděje má!

tolik práce kolem sebe zřít

a tak s lehkou myslí odejít!

Pravím: nechápu ho, citu nemá!

Zanechal mne, starce bídného!

Nač mé staré vetché ruce stačí?

Kam bláhová choutka žene ho?

On ví, co je práce a co značí, –

mladý, statný, – proč tu sílu svou

bez užitku nechá zaháleti?

Za dnem den jak pouhé chvilky letí.

Čekám, marně čekám! S obavou

do budoucna upírám své zraky.

Kde je naděje má? těžké mraky,

vidím, shlukly se mi nad hlavou!“

Rád si zavzdychal tak po stařecku,

postěžoval v pláči svému děcku,

vypověděl všechen trud i žal.

Pak, sám děcko, konejšit se dal.

Řídké však ty jasné chvíle byly,

starosti vše stínem zavalily,

otec ani nevytonul z nich,

aby v jasu očí čarovných

aspoň na okamžik okřál zase.

Práce zmáhala jej. – A v tom čase

Blaženka vždy sama jediná

bloudívala zdivočelým sadem

plno snů a touhy v srdci mladém.

Jednoho dne tam, kde pěšina

do lesů již z alejí se točí,

baron Géza přicházel jí vstříc.

Zbledla, stínem zkalily se oči,

ale přece neprchala víc.

Věřila, tak bylo souzeno jí.

Podala mu bílou ručku svoji.

Usmál se jen baron. Spolu pak

dlouho procházeli pěšinami

pod starými kmeny stínem – sami.

Nebála se více. Dvorný tak –

vtipem jiskřivým ji baron bavil,

skromný byl a klidný. Jenom zrak

příliš se mu někdy rozežhavil...

Častěji se sešli. Chodila

na samý kraj parku. Do daleka

hledí, dlouho hledí, spanilá.

Sama neví, s jakou touhou čeká,

až kdes na záhybu pěšiny

objeví se tam on – jediný!

Ó, kolikrát marně klamala se!

Géza, jak by s děckem hráti chtěl,

příliš často na slib zapomněl,

Blaženka však jistě přišla zase.

Uzří-li jej v dálce, zarděná

vstříc mu skočí, ruce k němu zvedne.

S úsměvem však sotva že k ní hledne,

stiskne dlaň jí, stojí zmatena.

S výčitkou i s láskou šeptá tiše:

„Dlouho nepřišel jste!“ Sotva dýše,

mladá ňadra jen se dmou jí výše.

Shovívavě jako s dítětem

hovořil s ní. Byla dozajista

nerozkvetlým ještě poupětem,

jako dítě nevinná a čistá.

Byl jí neznám svět a jeho hříchy,

jeho moudrost planá, půvab lichý.

Naslouchala s němým obdivem,

vyprávělli Géza, každé větě

o tom cizím přepodivném světě,

svůdně krásném a tak strašlivém.

Baron Géza byl si vědom zcela,

že mu odevzdaně spočívá

v rukou duše její blouznivá

a že ve sníh nevinného čela

prvý myšlenek stín vyvolává,

spícím touhám křídla k letu dává.

(Jak ty touhy nedočkavy jsou,

celým rojem v ňadrách jí se chvějí!)

Jeho slova s milou ozvěnou

zapadala v samo srdce její.

Cítil Géza, že on prvý všel

v tuto duši jako učitel.

Byla žačkou jeho, v jeho moci,

šla, kam kynul, cesty nevidouc,

jen za jeho milým hlasem jdouc

slepě bez odporu, bez pomoci.

Usmíval se Géza, přemítal,

v rozmaru svém jaký směr by dal

duši, která ze stínů se budí,

plachým myšlenkám v té dětské hrudi.

Bavilo jej vážně hovořit,

vykládati o mnohém a mnohém

jiskřivým, jen jemu vlastním slohem.

A hezounká žačka ponořit

dovedla se ve výklady jeho

celým srdcem, zapomenouc všeho.

Necítila, kterak v tom, co řek,

třepetal se hrdý úsměšek...

Uzdálo se jemu, učiteli,

onen prostý pohádkový svět,

který v dětské duši plál a kvet,

sbořit rázem, nový vystavět,

od základů vyměniti celý,

oslnit jí zraky veškerou

moderního žití nádherou,

nervosního kvasu doby nové

nalít ve klid duše liliové,

suggescí svou žačku naučit

jinak, zcela jinak na vše zřít,

nežli jak v té chladné barvě všední

ve střízlivém světle žilo před ní.

Jako když se obraz staromodní

přetře žhavou barvou secesse,

bujnou, jásající, – ale pod ní

černá kresba ztratit nechce se,

tak Blaženka všechno jinak zřela,

vše se proměnilo v duši jí,

vše se divně splétá, províjí.

Rozeznávat světla neuměla,

všechno stejně svítí, ctnost i hřích

v plápolavých barvách moderních.

A netušíc ani ssála jed

z knížek, které Géza nosil pro ni,

zmatena jen sličnou hlavu kloní.

Jak by pavouk pod čelem jí před,

myšlenky se v klubko zaplétají,

jenom někdy nesměle a v taji

řadou dojmů nových utopen

ozývá se dětství bílý sen...

Slíbil Géza „Přijdu!“ jednou zase.

Čekala již v nejistotě naň

dlouho, dlouho, nežli dočkala se.

Stíníc oči zvedá hebkou dlaň,

hledí po pěšině. Den se chýlí.

Kdosi mihl ve stínu se tam, –

běží, vstříc mu letí. Pouhý klam,

to jen oči znavené se mýlí!

Posléz přišel, roztržitý byl,

nedbale jí ručku políbil,

o ledačems vypravoval chvíli.

Mlčela – a z nenadání smek

k ní se jeho pohled, z myšlenek

vzbudila se, vzhledla k němu bledá.

Co tak pátravě jí v očích hledá?

Ušklíbl se stranou, – ale sám

jakýms divným propad myšlenkám,

zamlklý šel tiše po boku jí.

Po pěšině pusté spolu jdou

houštinami v rokli hlubokou,

kde už stíny zapředeny jsou.

Jenom drobné vlnky světélkují

nad zčernalou hloubí mrtvé tůně.

Zdálo se, že letní večer zdvih

stíny své z těch hlubin tesklivých.

Vála vlažným vzduchem stuchlá vůně

z květů spadalých a z rákosí. –

„Nuže?“ řekl Géza. Čehosi

Blaženka se náhle polekala,

nejraděj by na útěk se dala.

Cítila, jak baron ovíjí

lehce ruku svou jí kolem těla.

Úzkost naplnila duši jí,

sepnout ručky sotva síly měla.

„Zde ne! pojďme odtud, pro boha!“

zachvěla se hrůzou ubohá,

vědoma si byla: bez pomoci

ve chvíli té že je v jeho moci.

Cítila dech jeho. Mlčel. Teď

ostrý smích jí zazněl v odpověď.

Polehounku smekla se jí s boků

jeho ruka. Vzhlédla. Před ní stál

klidný zcela, jenom ve hluboku

v očích divný plamének mu hrál.

„Proč ta náhlá hrůza, slečno drahá?

nevěříte chladným stínům těm?“

otázal se s tichým úsměškem.

Strach a zmatek v duši se jí vzmáhá.

Jako dítěti když shovívá,

„Pojďme!“ pravil Géza, „vás tu děsí

pohádkové zjevy? v šeru kdesi

bílé víly na vás kývají,

skřítkové se šklebí potají,

a vám studem svěží líčka planou.

Opravdu? i slzičky vám kanou!

Odpusťte mi! věřte, je mi žal,

že jsem marně vás tak polekal!“

Vyvedl ji z rokle do aleje,

kde po žlutém písku plamenná

sluneční zář posavad se chvěje.

Tam Blaženka klesla znavená

na lavičku pod lipovým kmenem,

štkala tiše v pláči rozprouděném,

oči skryla, mezi prsty jí

slzičky se drobné rozlijí,

tiše kanou, svítí padajíce.

Baron hryzl vousky mrzutý.

„Ne, má paní, neplačte už více.

Dobře vím, jsem hoden pokuty,

vyplašil jsem vaši dětskou duši,

srdéčko, jež polekaně buší.

Skroušeně, hle, čekám poslušen,

opustím vás ihned, kažte jen!“

Čekal. A jí klesly ručky malé,

pohled její smutný neskonale

k němu zdvih se, – v slzách zality

mluví němým steskem oči ty.

S úsměvem jim Géza odpovídal,

(ó jak nerad ženské slzy vídal!):

„Dítě, dítě! Vy jste, rozmilá,

ničemu se nenaučila.

Zříte vždycky jen ty tóny šedé,

jako když se pavučina přede,

jako v duši mhy když napadá, –

vždy ta popeleční nálada.

Usmějte se přece! Což je hříchem

z mladého se těšit života?

Když se v duši loudí tesknota,

zažehnejte veselým ji smíchem!

Radujte se z mládí, z krásy svojí,

nešťasten, kdo šťastným být se bojí!

Slyšte, krásné dítě – “ tlumil hlas, –

„chtěl bych zlíbat vaše ručky obě,

bílou šíji hladit, měkký vlas

přižehnout to sladké tílko k sobě,

ze rtů purpurových rozkoš pít,

na vše zapomenout, šťasten být!“

Oči přimhouřil. A když se shýbal,

aby její bílé prsty zlíbal,

viděl, kterak mdlobou ochabují

její síly. Sotva zoufalá

proti němu ručky sepjala –

a v té chvilce líto bylo mu jí...

Zapadalo slunce. Rozepjaté

nad západem hoří mráčky zlaté.

Od potoka v dálku do polí

dlouhé stíny vrhly topoly.

Po žních bylo, večer prostřed září.

Unavením schýlen ku brázdám

stíraje pot se zvětralých tváří

starý Závěta se vracel sám

z dalekého pole. Se šafáři

o zítřejším díle promluvil,

lidi z práce pustil. Mdlý už byl,

jak se vlekl cestou pod topoly,

dech se ztrácel mu a nohy bolí.

Ve stín do olšoví u mlýna

zapadala polní pěšina.

A kmet o hůl opřen odpočíval,

zamyšlen se ke mlýnici díval,

úzká okénka tam, zdá se mu,

kývají mu jako známému.

Jak proud padá na lopatky kola,

známým šumem přátelsky jej volá

a tam uvnitř zticha, vesele

klepe to, jak živé srdce mlýna.

A stařík se v dumách rozpomíná,

chmury shlukly se mu na čele, –

všechno, jako bylo. Nikde změna.

Vrata dokořán jsou vyvrácena,

zlý i dobrý stejně může sem.

Dvorek spustlý, u zdi roste tráva,

ke mlýnici schod se rozpadává

s roztříštěným mlýnským kamenem.

Střecha jen se nějak slehla níže,

shnilý krov jak přemohla by tíže

a zdi hlouběj propadly se v zem.

Voní žitná mouka. Starověký

mír tu vane lahodný a měkký.

„Všechno tak, jak bylo!“ pravil kmet,

jak to pamatoval z dětských let,

spustlé všechno, stěny rozpukané.

„Škoda, škoda!“ na mysli mu tane:

„co by vytvořiti dovedly

za ten čas tu ruce podnikavé,

s prozíravou hlavou v době pravé

jaký závod by tu pozvedly!

Zatím jenom klid ten starověký,

všechno hnije celé lidské věky.

Eh!“ jen mávl rukou. Marno již!

Ulehla naň stáří krutá tíž,

nohy umdlévají – a zpod kola

šumotem vln rodný mlýn naň volá.

Zve jej k odpočinku. Poslechne,

na okamžik aspoň oddechne.

Vešel do vrat, do mlýnice chladné, –

jako muška v pavučinu padne,

tak vzpomínky hned jej opředly,

ze všech koutů se kol pozvedly.

Vlhkostí a chlebem vzduch tam voní, –

labužnicky dýchal vůni tu,

stýskávalo se mu často po ní.

Srdce mlýna někde v úkrytu

klepe, klepe, – podlaha i stěny,

celý mlýn se chvěje roztřesený.

„Host! můj Bože! a jak vzácný věru!“

kde se vzal, tu vzal se, v pološeru

bratr Prokop zved se uprášen.

„Vítej!“ vlídně volá, „dále jen!

Vidíš, všechno jako za stara je!“

Usmívá se, dvéře otvíraje.

„Beze změny je ten koutek náš,

jak jej odedávna dobře znáš!“

V komoru jej přes mlýnici vedl.

Po koutech se všady soumrak předl,

v oknech hrála červánková zář.

„Hle, tu žiju, vidíš, samotář!“

Za stůl sedl Vácslav, hlavu v dlaně,

mlčky rozhlížel se zadumaně,

sám si v duchu řekl s úsměvem:

„Zde jen, Bože, v pravdě doma jsem!“

Všechno zůstalo, jak bylo kdysi,

milé, známé, kam se podíval,

staří dobří svatí na zdi visí,

jako dítě k nim se modlíval.

Zde u stolu jídal oběd prostý,

bída s nouzí byly časem hosty,

ale chuti kouzlo podivné

dodávalo pokrmům těm všedním.

Zavřel staré oči, – a hle, před ním

celé dětství rázem oživne.

Otec jeho tváře ustarané,

matka s okem ženy v oběť dané,

děti jak se hlava tulí k hlavě –

a mlýn klepe tiše, uspávavě.

Jak rád chtěl by nevyrušen snít,

ale slyší bratra hovořit:

„Tak, bratříčku, odpočiň si tady,

nohy bolí? však už nejsi mladý!

Člověk vzdoruje, však tíha věku

jako můra leží na člověku!“

Usmívá se Vácslav ve snění:

„Ó, čas každého z nás promění,

klopotný ten život, práce stálá!

Jak na vlnách zmítán věčně jsem,

nevíš ani, jak rád vejdu sem,

zde tak milo, – budiž Bohu chvála,

aspoň tady najdu tichý kout,

kde na chvilku možno oddechnout.

Ty víš, bratře, kterak ze vší síly

já se tloukl k dalekému cíli;

když tys tady klidně naslouchal,

pod kolem jak potok jde a šumí,

já tam v dálce s osudem se rval,

viděl naděje své padat v rumy,

nehty jsem se chytal tvrdých skal,

klesl jsem a znova zdvih se mocí

prací zoufalou a bez pomoci.

A dnes, vidíš, sedíme tu oba

starci slabí, k zemi shrbeni,

za námi je dávno naše doba,

hotovi jsme! nic se nezmění!

poslední své účty můžem skládat,

uzavřít je se životem svým.

Nuže, sám suď, hochu, dávám hádat:

kdo že byl z nás obou šťastnějším?“

A hned bez váhání, přesvědčivě

„Ty, můj milý!“ Prokop řekl živě,

„ty jsi došel k cíli, všechno máš,

panství celé, tolik dobré země,

kterak se jen můžeš rovnat ke mně?

žebráku se v pýše posmíváš?

Můžeš více žádat? řekni, čeho?“

Měkce bez výčitky zněl hlas jeho.

Viděl, kterak bratr zachmuřen

sevřel rty a hlavou vrtí jen.

Mávl rukou, řekl s přesvědčením:

„Nevěř, nevěř! co já se svým jměním?

do úpadu uštván životem

konečně jsem, pravda, cíle svého

těžce došel věčným klopotem,

ale co mi z toho? do nového

pad jsem víru, z mračen starostí

snad jen smrt mne jednou vyprostí.

A můj život? věru, nijak není

hoden obdivu a závidění,

samé zklamání jen, žal a trud!

Já že šťasten byl kdy? jaký blud!“

Roztřásly se rty mu, zvlhly oči.

„Tak, můj starý, svět se stále točí

a když zpátky na svůj život zřím,

je mi čehos líto, hořce líto!

Toho klidu tobě závidím!

někdy v prsou, věř mi, zabolí to,

myslíš: nač ten klopot, věčný shon,

zápas o piď země, o záhon?

zasteskne se duši v marném boji.

Zda za cenu života vše stojí?

Já se těšil, říkal k sobě: spěš,

cíle dojdeš jednou, oddychneš,

na tvé místo jiný stoupne, mladý – !

Ale zklamal jsem se. Ještě všady,

třeba těchto starých rukou mých – “

(a kmet žilnatou svou ruku zdvih).

„A víš, hochu, někdy úzko je mi,

zdá se mi, že cítím pod nohou

dole hluboko v té hnědé zemi

přicházeti z dálky bouři zlou.

Kdesi v základech se, tuším, chvěje

všechno, co jsem stavěl trudně tak!

Čekám zděšen, nevím, co se děje,

úzkostlivě v dál upírám zrak – –

Jako když se hrozného cos blíží,

předtuchy mi černé duši tíží!“

Zamlčel se. Prokop usměvavě

naklonil se k jeho sivé hlavě.

„Bláhový!“ děl. „Nerozumný sen

v duši ustarané straší jen!“

Ale vzdychl Vácslav: „Ne,můj milý,

dobře vidím mračna hrozivá,

žně tak nešťastné a chudé byly,

naděj letošní se větrem rozplývá.

Ne, nechci se rouhat Pánubohu,

Bůh dál, Bůh vzal, pravda, – ale vím:

já jsem vinen, starý! Což já zmohu,

práci nekonečné nestačím.

A syn Vláďa – “ Náhle k hraně stolu

hlavu sklonil v beznadějném bolu,

„nevím kterak – jaksi nedovedl

srdcem přilnout k hrudám polí svých!

Jako pták se přeletavý zvedl,

zapad někam v cizí dálný jih.

Jenom píše, kterak stýská se mu,

ale cos ho poutá mocí tam,

jakýs čarodějný lživý klam.

Věř mi, bratře, s ním už konec všemu!

To ta svůdná žena! Jejím věnem

byl jen sladký úsměv strojený,

skvostné tělo v šatě navoněném

a ten cizí původ vznešený.

Odloudila mi ho, zmařila ho,

všechno prodal za chvilkové blaho,

na vše v loktech svůdných zapomněl,

kam kynula, za ní slepě šel!“ –

Hlas jeho se rozčilením chvěl.

„Z toho všeho, co já těžkou prací

nahromadil, ona hříšná, hleď,

jak loupežná vosa ssaje teď!

Co mám dělat, řekni? S resignací

vidím temné mraky přicházet.

Jen svou mladost volám někdy zpět,

jen odvrhnout několik těch let!“

Zachechtal se trpce. „Vidíš, hochu,

staré duši ulevil jsem trochu.

Tolik ran je v prsou ukryto,

nevím ani, kde víc bolí to.

A teď suď, zda můžeš záviděti?

V nerušeném klidu samoty,

kterak neskonale lépe je ti

bez hazardních sázek, bez obětí!

Rád bych v tichém koutku jako ty,

když se život ke konci už chýlí,

umdlen oddechl si aspoň chvíli,

naslouchal, jak tiše kola jdou,

do dětství se vrátit myšlenkou!“

Usmíval se bratr chlácholivě:

„Nejsi-li tu doma? Rád tě zřím!

ale kterak tebe pohostím?

v chudém koutku při hubené skývě

žiju, vidíš, jako poustevník,

ale za vše budiž Bohu dík!

Na svém prahu vídám málo hostí,

jenom starost chodí za starostí.“

Rozhořekoval se. Měkký hlas

se šumotem mlýna v jedno splývá.

Vácslav poslouchal jen. V dlaně skrývá

tváře vráskovité. V dávný čas

celou duší zamyslil se zas.

Tak sladce a po dětinsku milo

v oné chvíli u srdce mu bylo.

Staré upomínky v prsou hřály,

mlýna šum a klepot neustálý

v píseň konejšivou vyznívá,

tíha chmur se v mysli rozplývá.

Starý mlýn! Jak vzpomíná naň vděčně!

chtěl by aspoň zbytek života

naslouchat, jak jde a klepotá,

jako dnes v tom milém klidu věčně!

Snil. Jen chvilkou probudil jej zas

bratrův měkký, naříkavý hlas.

Nerad poslouchal ho. Mlynář sivý

ponaříkal, ztichl. Naposled

naděj, kterou ve svých ňadrách živí,

rozplašila chmury, tvoří divy.

Svěžeji zní hlas a do očí

trochu jasných jisker proskočí.

O synu se s pýchou rozhovořil,

celou duší do svých snů se vnořil.

Syn můj přijde domů, statný, mlád!

Kdesi cizím sloužil dosavad, –

přijde, v rodný kraj se opět vrátí

s velikými plány slavnými,

všechno změní, všechno staré zvrátí,

nové stroje tady budou státi,

turbina a pila, – před nimi

za horou ten soupeř cizorodý,

který stropil, nejsa nikdy syt,

chudičkému mlýnu tolik škody,

s hanbou musí stranou ustoupit.

Poslouchal ho Vácslav v polosnění,

Ohlédl se kol. Ten starý kout

tolik milý, má se rozpadnout?

v závod jakýs moderní se změní?

Pousmál se trpce. Zpozdilý!

tak sám uvažoval před chvílí!

Vstal od stolu, k odchodu se strojí.

Podal bratru těžkou ruku svoji, –

ještě nějak nerozhodnut stojí.

„Vidíš,“ pravil, „již jsem odpočal,

jak by se mne tíhu stáří sňal.

Pod tou střechou krytou mechem

prsa oddychují lehčím dechem.

Bůh starému mlýnu požehnej!

Marně namáhám se, v duchu jej

vidět přeměněný, nové stroje,

závod plný hluku, nepokoje.

Kam bych potom vetché údy vlek,

když se naděj ztrácí, chabnou síly,

hledat pro svou bolest útulek,

kde by duše pookřála chvíli?

Kde bych mohl schován v tichý kout

jak uštvaný zajíc oddechnout?

Kam bych potom zašel pro útěchu?

Nebořte mi starou milou střechu!“

Na tvář, na rty úsměv vynutí,

ale oči vlhly v pohnutí.

„Zpozdilo se. Buď tu, bratře, s Bohem,

přijdu opět, – dříve než bych pad

pod svým těžkým jhem a v žalu mnohém,

zde na chvíli najdu klidu snad.“ –

Obejmul jej Prokop. „Přijď, můj milý!“

Večer v polích ležel chladný již,

jako zlatá zrnka v temnou výš

drobné hvězdy rozhozeny byly.

Rozloučil se Vácslav. Těžce šel

v teskné šero rozsmutnělých polí

sám a sám, – krok jeho v ticho zněl,

kolem ani stín se nezachvěl.

Park se černal před ním. Nad vrcholy

stromů rozložitých jak by tmou

hvězdička se bleskla najednou,

v zámku okénko tam zahořelo,

žluté světlo zlekaně se chvělo.

Stařec ze tmy po něm zraky zved,

v duši se mu vyjasnilo, z dáli

v srdce až ty paprsky mu hřály.

Blaženčino okno poznal hned,

za ním dlí tam děcko jeho snivé.

Na ni myslí v péči úzkostlivé,

její mladé sny a duše mír

nesmí zkalit všedních trampot vír!

Dítětem ať šťastným zůstane mu,

pro ni, drahou, podrobí se všemu!

Kéž by bylo, jako bývávalo,

kdy to děcko v náručí mu spalo,

když je pohádkami konejšil!

Kéž by bylo! jak by šťasten byl!

Nechtěl, aby rostla. Nechať, drahá,

žije ve své říši pohádek!

S hrůzou tušil, kterak život sahá,

aby setřel dětství pel a vděk.

Ne, ne! Nechať sličnou hlavinku ji

stříbrné sny jenom obletují!...

Ze tmy po světélku náruč vzpjal,

za paprskem chvějným klopýtal.

A když v zámku šerou síní dlouhou

kolem dceruščiných dveří šel,

stanul, válčil se stařeckou touhou,

rád by ještě děcko uviděl,

aspoň křížek udělat mu chtěl.

Na kliku sáh, – postál rozpačitě, –

ticho tam, snad dřímá jeho dítě?

Zaklepal a šeptem ptal se: „Spíš?

dobrou noc, má holubičko milá,

už jsi do snů hlavu nachýlila?

Dobrou noc! mé dítě, neslyšíš?“

Naslouchal. Ne! dozajista spalo,

ani dechu nikde. Přece! teď:

„Dobrou noc!“ zní šeptem v odpověď.

Cosi ve slovech těch zavzlykalo.