VIII. PES.

My měli psa. Tak deset let žil s námi,

a věru měl nás rád i naše děti,

ty s ním si hrály a tak odrůstaly.

Teď začal churavět jak starý člověk,

byl zimomřivý, nežral, často skučel,

a jen ty jeho věrné, velké oči

to povídaly, kterak rád byl s námi.

Však musil jíti cestou všeho tvorstva,

jak též my jednou půjdem. – Tyto konce

jsou vždycky stejné a vždy stejně kruté.

Co píšu tyto řádky, jeho duše

kde bloudí teď? Kde jednou bude moje

i dětí mých, které s ním odrůstaly,

i všech nás pozděj. Slovo básníkovo

jsem nikdy necítil tak v hloubi srdce,

jak dnes je cítím. „Kam jde pes, kam duše?“