VIII. Poeto Světe! co jsi aeón prožil,

Poeto Světe! co jsi aeón prožil,

než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,

než každé slunce s planet květem různým

jsi v sloku sloučil uměním svým luzným,

než z chaosního myšlének svých víru

jsi slunce k sluncím uved’ v zpěvův míru –

než mladé Zemi řekl’s: „Oživuj!“

po prvé nechal mladé srdce tlouci,

odevřel oko lidské: „Obdivuj!“

Poeto Světe! Hymnus Tvůj je věčný!

Tvá každá sloka má svůj život pučný,

a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný

v Tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.

Poeto Světe! Kam se hymnu křídla

přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,

kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!

Když mořem vanou, moře z dna se bouří,

když zemí vanou, země k nebi kouří,

když nebem vanou, světům dech se tají!

Poeto Světe, co Tvůj hymnus kryje,

co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!

Ba není krásy, by v něm nekvítala,

a není zoře, by v něm nesvítala,

a není jasu, by se jím nešířil,

a není květu, by se v něm nepířil,

ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,

ne dětských smíchů, by v něm nezvonily –

a není slz, by jím se neronily,

ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,

a není boje, by v něm neburácel,

ne mučedníka, by v něm nekrvácel –

a není touhy, by jím nevanula,

a není lásky, by v něm neplanula,

a není srdcí se vším citem svojím,

by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím!

Poeto Světe! Poetův jsi bohem,

a předc – jsi poetou jen všech poetův slohem.

A byť Tvůj hymnus velký jako nebe,

co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe!

A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce,

my cítíme: poeta cítil více!

Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu –

a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu!