VIII. POLE U LESA.

U lesa klasné pole,

tak husté, bohaté,

a nad ním v družném kole

jsou větve rozpjaté

olší a buků a břiz –

Dvě číše na jednom stole,

ó viz!

Les – to je poesie,

tam vůně, šer a chlad,

tam pohádka se kryje,

tě láká do tenat,

souzvuk tam, poklid a tiš

a samá melodie –

ó slyš!

A pole – prosa žití,

tam vedro jen a pot,

tam v slunci musíš jíti

a cítit žízně hrot,

dotěrný odhánět hmyz,

sešlapat prosté kvítí –

ó viz!

V les vítr hudbou lehá,

jak měkký je tu mech!

I snět, jež tebe šlehá,

chtíc zastavit tvůj spěch,

lije ti v tvář stínů číš,

co šumí, ples je a něha –

ó slyš!

A pole – v klasů tísni

to sotva cvrliká,

jich jednotvárnou písní

se vítr dotýká,

nad svlačec, koukol a slíz

se pouze klasy tísní –

ó viz!

Pryč z pole v stíny lesa,

kde zpívá pták i zdroj,

kde datel v kůru tesá,

kde voní silně chvoj,

veverka šplhajíc výš

si mlaská, šišky česá –

ó slyš!

Však nechám píseň ptáka

a nechám lesní báj,

mne dnes v tom poli láká

kýs divný, cizí taj.

Básníkem života tys!

Nech les, jenž v stínu se smráká,

zde viz!

Rty klasů ve mně praví:

My život jsme a chléb,

shon, klopot a ruch zdravý

a pravý žití tep,

bohatství v palác i chýž,

na tvářích pohled smavý –

ó slyš!

Cíl života v tom známý,

dřív zkusit shon a znoj,

pak lesů hlubinami

vzlet svojí touhy zkoj!

V pralese dumy své zmiz,

však dříve k práci s námi,

ó viz!

A tak na konci pole

zde vidíš tmít se hvozd,

kde v stromů družném kole

si pozpěvuje drozd,

po práci spěj sem v tu skrýš!

Pij z číší dvou na tom stole:

Viz! – Slyš!