VIII. Ó poutníče, s nímž štěstí

Ó poutníče, s nímž štěstí

mne vedlo přes lesy,

kdys přijdem na rozcestí

a „s bohem“ dáme si,

tam osud bude státi

a určí kudy kam,

mne do mých lesů vrátí

a tebe k zahradám.

Tam, kde ty lesy táhlé,

byl mnohý pustý kout,

kde smutné srdce náhle

si přeje spočinout,

tam potok s písní ptačí

a vlhký jedlí stín

bol zaplašiti stačí

ti duše ze hlubin.

Až kdys tě smutek zmůže,

až přesytí tě ples,

až sevšední ti růže –

ó vrať se pak v náš les,

ze světa jásavého

se navrať spočinout

v stín tichý srdce mého,

v ten pustý lesní kout.