VIII. PŘI ZÁPADU

U okna stojím. Bílá krajina.

Západní nebe rudnout počíná

a jeho lehký oranžový nach

se lije po sněhu a po cestách.

Ten svátek dnešní, pěkný klidný den,

zástupy lidí vyved z města ven –

teď navrací se šerem k larům svým

a – že zas tuhne – krokem spěchavým.

Jdou v skupinách. A z gest a pohledů

hovorů obsah hádat dovedu –

jeť válka první věcí časovou

a myšlenek všech jejich osnovou.

Svůj zorný úhel na vše ženy mají

a tak ji také pod ním probírají:

pan Maier padl, vdova s dětmi zde,

však mají pensi, zle jim nebude,

pan Müller se sic už zas domů vrátil,

leč proti Rusům někde nohu ztratil –

a že jsou hospodyňky, zahnou k psotě,

jež nejvíc tíží je – tož ku drahotě,

zač máslo, vejce a kde mouku bílou

lze dostat ještě – – – Muži s vervou, silou

– v kožichu každý dobře pozavinut –

svět by chtěl převzít na několik minut

a všecko na něm zřídit, spořádat

a pak jej pánubohu zpátky dát:

Má každý jistý strategický plán,

jenž kdyby tak a tak byl vykonán,

dojista pokořil by nepřítele

a zdlouhavý ten zápas skončil skvěle,

jímž na pevnině tak i na moři

svět evropejský spolu hovoří.

A posluchači – v dálce ztracen zrak –

kývají hlavou: Ano, tak je, tak –

pak objasňují každý finty svoje,

jež jistě by též byly koncem boje – – –

Tma houstne. Černá i ten čerstvý sníh.

Vzpomíná člověk přátel vzdálených,

teď rozstříknutých do všech světa stran.

A mnohý z nich už leží zakopán

v daleké hlíně. A ta děla řvou

dál hladově nad bílou krajinou,

a běsnící Smrt ku předu se řítí –

jsou chvíle, kdy je výčitkou tvé žití!