VIII. Radostné bylo to shledání,

Radostné bylo to shledání,

s mou věrnou, líbeznou družkou.

Umřela zatím – z lásky jen –

a spanilou stala se duškou.

Ba, byla všecka tak průsvitná,

a zkrásněla tak a zmládla,

a v rouše, jak z paprsků utkaném,

šťastna mi v náruč padla –

Trarará – trara – – Slyšíte?

To trubka poštovská je!

Hle, nebeská archa už jede nám vstříc,

by v rajské nás odvezla kraje.

Nuž, tak jsme se spolu stulili

v starém tom poštovním voze –

Hoj, větrem s námi se rozletěl

blankytné po obloze.

A širým jedeme vesmírem,

zářícím hvězdnými světy,

nádhernou boží zahradou

s démantovými květy – –

A kde jaká po cestě planetka,

zvědavě na nás civí,

a kde jaká třpytivá hvězdička,

kráse mé družky se diví.

A kde jaká prastará kometa

před námi oblohu mete,

a hvězdy zdraví nás se všech stran,

mladé i kopuleté.

Měsíček v stříbrné lucerně

novou si zapálil svíčku,

a radostí září a vítá nás,

a líbá družku mou v líčku.

Tu svatý Petr – kol hlavy zář

a klíče u opasku!

A diví se, jakou že do nebe

bílou si vezu krásku.

A všade kol nás zář a ples,

že sotva to vypsati mohu.

Nuž, pak jsem novou tu dušičku

představil Pánu Bohu.

I pohladil ji otcovsky,

že růže jí hořely líčky,

a kázal, aby jí připiali

křidélka holubičky.

Já staré pak vzal jsem si perutě,

ba, nejedno pírko v nich chybí,

a lítáme spolu teď po hvězdách,

kam se nám, věru, jen zlíbí.

Leč na nebi je více hvězd,

nežli má direk síto.

S počátku lítáš tu radostně,

pak ale unaví to.

Ba, lítat není lehká věc

a nezvykneš mu rázem.

Až dovedem to, jak andělé,

snesem se spolu na zem.

Bůhví, jaké se za ten čas

tam dole změny stanou!

Zatím se, Země, krásně měj –

s Bohem – a na shledanou!