VIII. Rosa padá.

V dál hvězdnatou, ni mráčkem obklopena,

vysoko nad zemí a přeskvělá

tak tiše luna pluje rozchvělá,

jak duše má, jež v smutek potopena

zas k radosti se vzpjala rozpělá,

jen v koutku kdes to tiká ještě, lká

jak slavík procitlý, jenž hned však umlká.

Tak ticho kol, jen ve vzduchu to blyští,

cos táhne nocí tou jak báje daleká –

to rána šťastného snad růžné příští?

I horstev hruď, divokých bouří doupě,

usnula přetvrdo, je mrtva, mníš,

a brzo červánek, dech lásky, nad ní uvidíš.

Sen pochýlil i bor, i klas, i poupě,

jen potok hrčí kdes, je píseňka to mladá,

a cítíš ve vzduchu, jak rosa padá.