VIII. ROZHODNUTÍ.

„Můj příteli, miláčku duše mé!

jím byls a jsi a budeš po vždycky,

nechť třeba tento list můj ukrutný

nás rozloučí zde pro píď života;

však musí tak být, – neodsuzuj mne,

čti klidně, uvaž vše a posoudíš,

že opravdová k tobě láska jen

mé péro vede s rozhodnutím mým.

Věř, lehýnce jsem nedospěla též

k závěru tomu, dlouhé dni a noci

jsem v slzách, v zoufalství se svíjela.

Již přešla bouř, jak ocel chladná jsem

ti píšíc tyto řádky poslední.

Ty vzpomeneš si, jednou v červenci

na jedné z našich toulek horami

nad vodopádem jak jsme stanuli,

a oba zřeli v pevném objetí,

jak v prach se drtí vodstva šumná zeď.

Víc tiskna k hrudi mne tys zašeptal:

„Tak spolu dolů!“ – to by byla smrt!

Že tenkrát slovo skutkem nebylo!

Však pokračujme... Měsíc později

na vřesu seděli jsme kvetoucím,

tys prsty vlasy moje propouštěl

a já se ptala, jak to bude dál,

kde zimu ztrávíš... nechtěls mluviti,

jen políbils mne, za krátký však čas

jsi o rozchodu začal mluvit sám.

Pak o pracích jsi mluvil, v hlavním městě

jež na tě čekají... o díle svém,

na kterém visí celá budoucnost

jak má i tvoje... Já se zachvěla,

však mlčela... tě dobře nechápala,

proč neměla bych s tebou do města,

tvé sdílet starosti a obavy,

krok za krokem tvou dráhu sledovat,

tvé sny a slavné jejich splnění,

proč neviděti tvoje dílo dřív

než tupý cizích dav a lhostejný?

A když jsem při loučení naposled

tě o to prosila, bych směla s tebou,

tys tvrdým stal se... z této stránky dřív

jsem neznala tě, krátce odmítls.

„Buď vítěz v dílnu svou tě uvedu,

neb více neuzříš mne; v bídy kal

a malicherné všední zápasy

svou lásku nestrhnu a nesšlapu,

mne máš-li ráda – pak mne pochopíš!“

A odejels a nepovážil jsi,

čím ženě taková je vzdálenost,

co snů, a každý zlý a mučivý,

ji otravuje z rána, na večer

a dlouhé noci... její podušky

co vpíjí slzí... Ale dosti o tom.

Tvé listy byly stále vzácnější,

až zmlkly zcela... Náhle na jaře

zvěst dolétla až do hor z města k nám

o velké v hlavním městě výstavě,

k níž všecky hotové již přípravy,

tvé jméno mezi umělci jsem četla.

Mně nedalo to, večer odjela

jsem z našich hor a přímo do Prahy.

Na tebe snadné bylo vyptání

i dílnu tvou – já přišla v pravý čas,

kdy pro užší kruh přátel v dílně své

jsi vystavoval zatím práci svou,

než očím davu dáš ji na pospas.

Já stála v průjezdu a viděla,

co krásných dam a v jakých úborech

přichází k tobě... nejtěžší tu boj

vzplál v duši mé... Mám jíti nahoru?

Však zvítězila pýcha. Ne a ne!

Kam vítězně mne uvésti chtěl paní,

tam vetřelkyní já se nevplížím.

Již odcházet jsem chtěla. Šatů ruch

a kroků šust byl slyšán na schodech,

to dolů spěla celá společnost

ve hlasném hovoru... ty v středu jich.

„Jak krásný obraz! – Krásné! Famosní!“ –

„Jen, milostivá, vaší zásluhou,“

tys odvětil a dvorně políbil

jsi ruku jedné lvici salonů

a všichni s hlasným Sláva! svědčili.

Ve stínu stála jsem – leč když jste zašli,

já tryskem schody přelétla a v dílnu

jsem vrazila... tam sluha nějaký

odklízel v chvatu zbytky cigaret

a prázdné láhve... za zpozděnou snad

mne jednu považoval z oněch dam,

mne pozdravil a dál si nepovšim.

Před obrazem, před velkým dílem tvým,

jsem stála bez dechu, krev bušila

mi v spáncích, srdce chtělo rozbíti

svor ňader úzký, slzy lítosti

a bolu polykala ústa má,

však s pýchou musila jsem přiznati:

Tys umělec a velký umělec

a velký tvůrce... Musím ustati,

ty pochopíš, proč píšu ti ten list.

Ne proto snad, tak nejsem malicherná,

že ona žena, které políbils

na schodech ruku, které děkovals,

střed byla díla tvého zářící.

Já cítila, ty musíš volný být

v své další práci, ve svém umění,

jež volnost chce – to bez trpkosti dím,

ty všecky boje mám již za sebou,

má láska k tobě čistá zůstala,

však nesmíš uzřít mne víc... S bohem buď

a zapomeň, jak tys mne míval rád.

To poslední mé slovo... Budiž zdráv!“