VIII. Ruku svou jsi na mou hlavu dala,

Ruku svou jsi na mou hlavu dala,

k mému čelu rty jsi naklonila,

líbala’s mne, jako líbá Víla,

která hocha k sobě upoutala.

Duše moje divným žárem plála,

o ráji a novém štěstí snila,

okem Tvým v ní vyrůstala síla,

svěžestí jež v bujném srdci hrála.

O mé štěstí, duše moje milá,

holubice s větry naděje, –

mému srdci nebe tě sesýlá;

nitro mé se divně zachvěje,

vždyť jsi nejkrásnější znělkou byla,

v níž jsou krve žhavé krůpěje. –