VIII. Růžové oblaky

Růžové oblaky

s mladickým nadšením

jaly se dováděť

po nebi večerním.

Dva a dva pospolu

v kole se točily,

s děvou jak líbeznou

mládenec spanilý.

Tiskly se úžeji

bělostným ramenem,

tváře jim hořely

nachovým plamenem.

V medové polibky

rozplýval žárný cit –

v tom na ně měsíček

přišel z hor posvítit.

Oblaky leknutím

jako sníh pobledly,

prchaly ku horám

ukryť se do jedlí.

Leč tam už hvězdičky

očkami mrkaly –

oblaky stydlivě

obličej skrývaly.

Leč měsíc stříbrný

se smíchem mezi ně

a svítil do tváře

oblačné družině.

Chtěl hráť a dováděť

ten bílý stařeček –

ony však prchaly

jak stádo oveček.

Měsíček – ferina –

vklouzl vždy mezi ně,

až v posled unaven

usnul jim na klíně.