VIII. RYBNÍK V SMUTKU.

Jako vytřeštěné oko, bolestné a zoufalé

rybník chmurný hledí k nebi v hor a lesů úvale.

S výčitkou své kalné zraky zvedá nebes do šíra

jako duše, která sama v celém světě umírá.

Duše, která opuštěna, trpí v žití bez viny

a jíž kal a špína pouze padly v nitra hlubiny.

Lesy mlčí, nepohne se ani stéblo v rákosí,

jak když vzdorně ret se semkne, nelká již ni neprosí.

Nad rybníkem mraky táhnou, táhnou a se nestaví,

jak to oko spatří, rychlej do své plují dálavy.

Hle, teď jeden oblak stanul, zahleděl se v jeho kal

a rybníka nad samotou potichu se rozplakal.