VIII. Slavnostní báseň k otevření Husova Domu v Chicagu 1915

Hus spálen byl a jeho popeli

spočinout v Rýnu dali jeho kati.

Jest tudíž jisto: Tuto neděli

se Mistr Jan Hus v hrobě neobrátí.

Neobrátí se, třebas v tento den

ve jménu jeho dům si otevírá

pan doktor Iška, chytrý občan ten,

jenž černožlutý prapor hrdě svírá

v své pravici a volá: „Všichni sem

pod prapor můj, neb pod tou barvou právě

bojoval Žižka dávným před časem

k své slávě jednak, jednak k mé též slávě.

Můj prapor černožlutý, na mou čest,

vlá, symbol zářný husitského vzdoru,

nad čelem mým, jež takřka čisté jest

a jež jest lepší poplužního dvoru.

Sem pod můj prapor! Já vás budu vést

dle instrukcí, jež c. k. konsul dá mi.

A konsul nelže. Vždyť má, jak já, čest,

a jako já, i on jest chvalně známý.

Toť prapor jest, o němž už Havlíček

řek’: „Moje barva černá jest a žlutá,

mé heslo: Silvestri a Zwiedinek,

dvě jména krásná, čistá, nedotknutá.“

Pro prapor ten na dvaadvacáté

jsem ulici teď postavil si stánek,

by z něho v duše vaše dojaté

vál libý c. k. konsulátní vánek.“

Tak volá Iška, prapor třímaje.

Jdou k němu všichni, co mu na soud dali.

Svobodná Obec tady celá je.

Muži co duby, muži jako skály.

Na černožlutý prapor přemilý

hledí a žár jim silný v očích hárá.

Vždyť ve „Vesmíru“ sobě před chvílí

přečetli článek A. G. Melichara.

Takový článek duši posílí,

když dočteš se, jak spojenci jsou bídní,

a v Rakousku jak bez běd, násilí,

našemu lidu kynou dnové klidní.

Když dočteš se, jak národ přešťasten

jest v Rakousku, a jak to jeho štěstí

chce zkazit Masaryk, největší aktér ten,

jehož by zem neměla ani nésti.

Dům otvírá se! Bum, tarara, bum!

Zní řeči, muzika teď začne hráti!

A jméno jemu dáno Husův dům.

Vždyť Mistr Jan se v hrobě neobrátí!

Jest vlastně svěcení to praporu,

jímž duše malinké jsou v hloubi hnuty.

Iška dí, že to prapor Táborů.

Však jak to přijde, že je černožlutý?