VIII. Smálo se slunce v omládlém parku,

Smálo se slunce v omládlém parku,

po cestě bílé házelo světla –

a po záhonech sněženka bílá

s bledulí útlou ze sněhu zkvetla.

V srdci mi hrály stichlé již struny,

hlavou mi nové letěly tÓny –

a moje rety, jak by je nikdy

nebyly těžké třísnily stony,

šeptaly píseň nového rána,

nového kvasu, nového žití –

ale mé tělo dávno již cítí,

podzimní mlhy že počaly mžíti.

Předčasná zima přilétla z dáli,

šedivá, smutná, o konci zpívá –

Darmo park kvete, kokotka Jaro

darmo mi pestrým vějířem kývá.

Není již času pro naši lásku,

nemocnic puchem čpí mi tvá kštice –

lahvice léků u mého lože

v pohár se vína nezmění více!

Schladla má náruč – mráz by tě roztřás',

kdybych tě objal – ne – už je po všem –

Na hrob mi ale nasypej květy,

až zemru – pakli vzpomeneš ovšem.