VIII. Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín,

Stál přede mnou Jsi jak můj vlastní stín,

to druhé moje já – to chápu ztěžka,

že skutečností je, co duše do hlubin

mně prozařuje mrtvou šedí dneška.

Já chtěla jsem Ti tehdy: bratře, říc’ –

v mém srdci na dně je to jméno vryto,

a přec Ti přes rty nesplynulo vstříc,

jak šperk je vzácný v schránce srdce skryto.

Jak relikvie cenný skvost je ten –

Můj bratře! Mému zjevil Jsi se zraku –

zda skutečnost to byla – přelud, sen?

Leč tu se ve Tvém oku paprsk chyt,

jak zlatý záblesk slunce na oblaku,

a skvěl se šerem jako malachit.