VIII. *.*.*

Ty staré pergameny,

jež ožraly kdes myši,

a přísahy

ty nedodržené –

ó třikrát běda ti,

ty bědný národe,

nemáš-li důvod vyší

pro svoje postuláty!

Ó třikrát běda ti,

nesají-li ta práva

tvé děti

už z prsů matek svých,

a nebije-li jimi

krev žhavá

v jich žilách

a nechví-li jimi

jich každý dech

a nezní-li jimi

už ten ton každého slova

a nedýše-li jimi

vždy znova a znova

v jich pole, nivy

ta práce v černých hrudách

a pot ten zoufanlivý!

Ó třikrát běda ti,

když práv svých nenacházíš

už v závodech duchů,

kde pevným krokem svým

jdeš s nimi v soutěži,

a potlesk, jejž slyšíš tam

a jenž platí tobě,

si necháš znít k uchu

co sportsman ješitný!

Jsi tady

a žiješ,

chceš volný jít k předu

tím právem, že zde jsi,

že žiješ a že chceš –

nuž, nač ty pergameny dědů –

jsou světější tvých přirozených práv?

Ta práva z dějin...

to důvod malý...

Ta vyžadují svaly –

a máš-li svaly –

nač třeba práv?

Ba, jeden, pouze jeden

v nich důvod najdem:

Kde že je vzali

otcové naši,

kde podědili?

Však odpověď tu snésti

nemáme síly,

a proto raději se netážeme.

Neb z minulosti

mdlá chabost na nás padá...

Oh, byla velkou našich předků řada –

však žel, tím nejsme my.

V své nicotnosti

my chcem se spodobňovat

s feudaly ku posledku:

již mní, že dědí ducha

vždy s predikátem předků;

tak nemajíce síly

či odvahy stát celí sami sebou

my bychom rádi lehce podědili

s žlutými pergameny

to, čím kdys otcové ti naši byli.

A kdyby přec i cikáni,

těch pariů rod hnědý,

co moderní národ

žít chtěli náhle,

i jim se přiznat musí

též naposledy

to právo žití –

a to by nemohlo přec býti

světější, vyší,

než naše dnešní!

Však nač ta práce?

My máme krátce

své pergameny...

Raději hřmíti

ve prázdných slovech

a snášeti

ciziny despekt

a sami doma

skepticky hleděti

na ty své pergameny...

Čas vyřkne nad námi

své jednou: byli –...

Však nežili jsme darmo:

my uhájili

a zanechali

potomkům bohdá čilejším –

ty nedodržené přísahy

a žluté staré pergameny!