VIII. Štědrý den,

Štědrý den,

vítr mi bušil do oken.

Do duše široký smutek se valil,

zaplavil prsa, vzal je v plen,

oči mi zkalil,

pokoje nedal;

v poli jsem útěchu hledal.

Nevidět v polích kde cesta,

je sníh,

bloudil jsem ulicemi města

v myšlenkách nevlídných,

vracím se a kráčím znovu

stranou, kde ticho, ke hřbitovu;

se ztuhlou slzou v líci

dívám se do moře svící.

Stromky a květy a sloupková světla

všude na hrobech kvetla,

všude plno papírových zdob;

u cesty pustý byl hrob

bez světel, bez květů,

jen útlé děvčátko malé,

promrzlé v líčku,

šeptalo modlitbičku

neustále

a vzlykem provázelo každou větu.

Zůstal jsem u něho stát:

„Komu pak zde dali spát,

otci či matce?“

„Leží zde dobrá paní –

ach ráda vzpomínám na ni,“

řeklo mi krátce,

„byla též v světě sama

a řekla mi kdys: „Tvá budu máma,

jen pamatuj někdy na můj hrob

a z jara jej kvítím zdob!“

Pamatuji věrně, mám ji ráda posud,

leč toho nedopřál mi osud,

bych zimní věneček jí vila

a hrob jím ozdobila.

Kde předrahému hrobu

vzít peněz na ozdobu?,

bych s jinými o závod

jí řekla, že je boží hod?“

Tvářky jí polil nach,

mně smutek srdce stáh,

i hladil jsem jí líčko:

„Na, kup sloupky, má holubičko,

ať také tvůj hrob září,

a prchl jsem s klidem v tváři.

Domů jsem se bral,

své zulíbal jsem a dobrou noc jim dal

a cítil jsem, jak v snění

můj smutek v radost se mění,

zřel jsem, že někdo bez pobídky

ke hrobu kráčí mé Lidky,

že anděl stromkem plným šperku

obdaroval mou mrtvou dcerku,

že se na hrob shýbá

a v rakvi ji líbá,

že bělostných křídel jeho zář

vesele šlehala jí v tvář.

V mé duši vzešla na úsvitě,

myšlenka, že v jeho podobu

proměnilo se u hrobu

v bílého anděla to ubohé dítě,

a v radostné poznal jsem vzruši,

jak vesele srdce mi buší;

jak všecko poseto paprsků pylem

v tom ránu roztomilém;

jak chocholouš zlatá má péra;

jak slunce teple se nítí,

jak všecko jino než včera,

jak se smrt změnila v žití.

Jak štědře mi a milo

to dítě dáreček můj oplatilo?

a srdce se diví a diví,

že vůkol je posud sníh,

že nekvetou keře a nivy,

že nelíbá je laškovný jih,

že nekvetou posud stromy,

že netancují chromí,

že jati kouzly těmi,

posud nevýskají němí,

že nezpívají ptáci,

když stará báje se ztrácí

a duši jaro se vrací.