VIII. SVÍCEN.

Mezi bibeloty

na knihovny vlysu,

kde se tísní noty

v spoustě časopisů,

nad moderní vazbou,

nad starými škváry,

zlatem hoří svícen

hebrejský a starý.

Devět zdobných ramen

devět člunků nese,

na dně jejichž plamen

v svátek rozžehne se,

zřím tu ruku vetchou,

jak se chví, když spěje

tlustý knot a krátký

vhroužit do oleje.

Slyším vážné hlasy

posvátné té chvíle,

zvuky přísné krásy

Jomkipuru, Tfile;

vidím šedé pejzy

kolem bledých skrání,

slyším Israele

kvil a naříkání!

V jizbě osamělé

v rabinově domu,

v thory listy ztmělé,

komu plál, ach, komu?

Svítil staré vdově,

jež bdí v noci sama?

Ve zmítaných duší

jaké svítil drama?

Jakou štván byl poutí

po moři a suchu,

než moh’ spočinouti

zde v té řadě druhů,

kteří podél stěny

se jak šiky tísní,

stráží mojí dumy,

druhy mojí písni?

Jak lid jeho, psanec,

zvyklý nářku, vzlyku,

býval svázán v ranec

v krámek vetešníků,

za babku byl prodán,

přeplacen pak znova,

než klid poskytla mu

jizba básníkova!

V tvůrčí práce shonu

duchu znavenému,

v hlahol ranních zvonů

skráň jsem zvedal k němu,

tisíc měl jsem chutí,

rozžehnout jej v ráno,

některé než moje

dílo dokonáno!

Citů mých když příval

ňader těsné břehy

rozechvíval, zrýval

palčivými žehy,

neb když duma jedna

velká, osamělá,

silně bušit začla

na svor mého čela.

Jako nad Talmudem

skloněn starý rabbi,

mezi pravdou, bludem

plavec mdlý a chabý,

kolikrát jsem třtinou

v pochyby se řítil,

s devíti co pruty

v sny mé svícen svítil!

Že sám nejsem v noci,

jak jsem cítil plně,

duchů jak bych mocí,

vlna rovna vlně,

zavát v bratrů šiky,

zápasících po věk,

cítil jsem, jak s lampou

věky chodí člověk.

Jak tmy kolem plaší

žití nesouzvuky,

myšlenky kde raší,

v nové, zářné puky;

s nové mízy tokem,

by duch povstal silný,

nezdolaný athlet

věčné, boží dílny!

Nuže, plaň v mou práci,

dárku milých dlaní,

v plesu, v resignaci,

těsně u mých skrání!

Slyším z dáli žalmy,

samum v pouště šíru,

vidím kynout palmy

věčných oas míru!