VIII. TOSKA. (I.)

Lizočka byla u nás hostem. –

Lizočka Michajlovna jednou

s úsměvem otevřeným přišla

se vzkazem ke mně od Soničky,

od Soni Petrovny, mé Rusky,

mé římské cesty souputnice,

jež pozdravuje prý mě tuze

a Lizočku mi odporoučí.

A osud Lizoččin byl tento:

Prý pravitělstvo petrohradské

si usmyslilo byt jí schystat

na břehu řeky Jeniseje –

však ona, člověkem jsouc volným,

na Sibiř nijak nezvědavá,

povrhla něžnou péčí vlády

a pevně rozhodnuta vyhnout

se nucení i domlouvání,

s pašportem Sary Aronovny

proklouzla šťastně přes hranice

a teď je tady, mezi Šváby,

v té Vídni, jež jí tak je cizí

jak oblast řeky Jeniseje...

Já pomoh, jak se vůbec dalo:

dal různé pokyny stran bytu

a stravy, zvyků, mravů Vídně,

na památnosti upozornil,

ku vycházkám jí doporučil

Kahlenberg, Schönbrunn, Prater, Dornbach,

a zval ji přijít, sdělit dojmy.

A přišla. Jaksi rozpačitě

a hříšnicky se usmívala,

že Voloďa prý – – ostýchavec – –

přechází dole – – vyjít nechce – –

druh – – přítel její – – prchli spolu – –

neb pravitělstvo tehdy mělo

též o něj zájem – – o něj hlavně – –

a že prý by ho zavolala...

Mládenec trochu nemotorný

s poctivým hledem bledých očí

mi podal s bodrým gestem ruku

a začal mluvit – bratři Rusi

jsou mistry jazyka i řeči,

a kde ty díš: Dnes venku prší,

Rus hodinovou řečí vytkne,

že arci prší, však dešť onen

má jistý význam, vztah má různý,

jenž nesmí býti podceňován,

ba, zjev ten všední nenápadný

má mnohostrannou zajímavost

po stránce té a vzhledu onom –

tak Voloďa se rozhovořil

– ne o dešti sic, bylo pěkně –

však o kvartýře svojí zdejší,

o domu, kvartýru kde našel,

o ulici, kde dům je onen,

o čtvrti, kde je ulice ta,

o celé Vídni – mluvil svěže

s humorným jaksi zanícením,

že člověk odpouštěl té řeči

i ruskou šíř i ruskou délku.

A Lizoččiny srnčí oči

s obdivem visely mu na rtech

a rtíky její pouze chvilkou

náběhem němým pohnuly se,

neb hlavou kývla – věční bozi,

a tihle mile směšní lidé,

jimž duben žití první lístky

vylákal k slunci, tihle byli

tak nebezpečni carské říši,

že mezi ně a tělo svoje

půl Asie si vsunout chtěla!

A tehdy zvěděl jsem, že vlastně

mou Soňu z doslechu jen znali,

že jmenem jejím zaklepali

na dveře mé jak navštívenkou,

vždyť padli do té švábské Vídně

jak kameny dva do Dunaje...