VIII. TOSKA. (II.)

A přišli zas. A povídali.

I Lizočka se rozmluvila,

když liják Voloďův sláb v posled

na drobnou pršku. Byla směšná

jí vlastně celičká ta Vídeň,

ti Švábi totiž – činovníci,

armáda, katoličtí popi

a zvyky, gesta, obličeje

té samolibé Gemüthlichkeit –

tak očima se usmívajíc

plastickou řečí představila

svou domácí i chodce z ulic,

zjev z tramwaye a různé sceny

z kaváren, parků, restaurantů,

sta zajímavých genrů našla,

kde jiný člověk šel by mimo

a pohledem se nezastavil.

A Voloďa ji při tom hladil

svým zbožňujícím bledým zrakem

po tmavých vlasech, bledých líčkách,

do rtů a očí se jí vpíjel

a po svém mladém obličeji

rozsvěcel plno sladkých světel.