VIII. TOSKA. (III.)

Dny plynuly. Už svěží jaro

se vystřídalo sytou vesnou

a podzim, doba tichých stesků

se střízlivým a smutným světlem

se na Vídeň snes. „Sufražetka“

zas občas s „nihilistou“ přišla

a vysypali čerstvé dojmy.

Leč obsah jejich monologů

už zvážněl valně – nebylo v nich

už zájmů pro tu švábskou Vídeň

a směšnost její – jaksi maně

si začínali vzpomínati...

Na matičku Rus rovinatou,

na velké bledé nebe nad ní,

na ruský život, ruské lidi –

však bez smutku a bez tesknění,

spíš jakby nám jen, posluchačům

to všecko chtěli přiblížiti...