VIII. TOSKA. (IV.)

Ten smutek přišel teprv pozděj.

Za tesklivého odpoledne,

kdy chladný vítr kolem oken

hnal spousty zažloutlého listí,

my samovar jsme roztopili.

A Lizočka, jak spatřila jej,

vykřikla hlasně, jakby baňáč

jí nesl zvěst o náhlém štěstí.

I laskala jej, opatřila

a sama že chce čaje schystat

a sama nám všem posluhovat.

Var šuměl. „Zpívá! kterak zpívá!“

se radovala. „Samovarčík!

Ach, samovar!“ s ním mazlila se.

Pak vroucí vodu napouštěla

na odvar čaje ve sklenicích

a podávala: „Ejhle, topas!

Tekutý topas! Čaj lze píti

jen samovarem připravený!

Ach, pijte, baťušky mé, pijte!

Je velký svátek! Pohodujme!“

A sloužila nám s láskou zbožnou

jak kněz, jenž věří, věřícím svým –

co Voloďa svým širým slohem

rozvinul velké theorie,

že pouze samovar dá vskutku

čaj nejlepší, a proč jej dává,

čím takový čaj předčí víno

a každý nápoj, vůbec všecko.

A Lizočka pak vzpomínala,

jak nerozdílným společníkem

je samovar všem ruským lidem,

jak putují s ním v železnici,

jak v bystré trojce ruskou stepí –

a neštěstí to, ona že si,

když odjížděli do ciziny,

na samovarčík nevzpomněla!

A když jsme čaje syti byli

a samovar svůj šumot skončil,

Lizočka se mu uklonila

a děkovala něžně vděčně:

„Baťuško samovare, díky!

Spasibo tobě!“