VIII. TOSKA. (V.)

Jindy přišla

– jen na skok, Voloďa stál dole –

kde možno prý lze vidět břízy?...

Že protivné jsou už jí stromy

těch parků vídeňských i lesů,

že břízy, břízy vidět touží,

ty dcery svojí ruské země...

Háj březový mi napad onen

pod Bisambergem u Dunaje,

já poslal ji tam. Přišli potom

povadlí jaksi, málomluvní,

– A což ty břízy? Našli jste je? –

já vznítit chtěl je k povídání.

„Ach, našli,“ Lizočka jen vzdychla.

„Eh!“ rukou Voloďa máv pouze.

„Taková mládež – vaše břízky,“

Lizočka teskně vyčítala,

„keříky směšné... Naše břízy

až k oblakům jdou, bílá těla

jsou hrdě nad kraj vytyčena

a koruny se výškou klenou –

ach, jenom Rus má ruské břízy.

A jaké nebe je v té Vídni!

Nic velké, nijak nekonečné

a nízko visí – zdejší břízy

si proto vyrůst netroufají,

že prorazit by je snad mohly...

A půda mrtva je tu, mrtva –

v jeseni, kde je všude holo,

zem ruská voní...“