VIII. TOSKA. (VI.)

Jindy zase

Voloďa vážně zasmušený

se zeptat přišel: zdali člověk,

jenž v boj se pustí proti státu

a s pole jde, jakmile vidí,

že vláda všímat si ho začla,

zda člověk taký smí nést jmeno

hrdiny, reka, bojovníka?

Zde není ústup zbabělostí?

Zde k boji nepatří též nésti

důsledky svého přemožení?

A přemožen je – býti poznán

a dát se lapit, neb věc svatá

mít musí nejen bojující,

i mučeníků žádá sobě.

A odpírati mučenictví

je hříchem na té svaté věci –

hle, Rylejev šel na popravu

a Dostojevskij do Sibiře – –

Dušičky bědné, vždyť já viděl,

jak stýská se vám po tom Rusku,

po vůni půdy, po tom nebi,

po břízách, lidech – domovině,

vždyť tohleto já prožil všecko

a chvíle jsou, kdy ještě dneska

zatínám zuby marným steskem

po mráčku kouře Ithaky své...

Mně stýská se – a ty si snuješ

spletené temné theorie

a touha tvoje hledá příkaz

u „svaté věci“!