VIII. Ty měj si den a slunce záři,

Ty měj si den a slunce záři,

By, po čem stálé tvoje zření,

Ty lopotil se v potu tváři,

A množil statky své a jmění.

Mně milší doba, když se sníček

Na vedrem spráhlou zemi sklání,

Když v svitu luny se větviček

Slavíka touží klokotání.

Den v trudném lomozu a hluku,

A v stálé po výdělku tísni

Překáží jemnějšímu zvuku,

A nedopřívá zdaru písni.

Noc má však dcera míru jesti,

A jemný odlesk oné doby,

O nížto smrtelníku věstí

Tajemnou báji tiché hroby.

A v noci má co ruka píše,

A v noci má co ústa pějí,

Je slabý ohlas z oné říše,

Kde věčné chvály Tvůrci znějí.

Pozdě již; tma ve všech oknách;

Jen tam ve chaloupce chudé,

Jako bludná hvězda noci,

Zakmitá světýlko rudé. –

Co to? V duchu tak se táži,

Že v ten sprostý, tichý stánek,

Přítelem jsa dobrých lidí,

Nezavítal ještě spánek?

Snad tam otec, aby lehčej

Uživil své četné roby,

Nedostihem píle denní

Nasazuje noční doby?

Snad že matka při kahánku

Pozdním šitím zrak namáhá,

Aby před zimou a deštěm

Skryla dítek těla nahá?

Či snad, Bože! kdos tam hlady

Na smrtelném loži vzdychá?...

V odpověď mi nad tím oknem

Sýček smutně zakulichá...

Duši mou tu hrůza jímá; –

Já pak ještě chvíli prodlím,

Dokavad se za ubohé

Otčenášek nepomodlím.