VIII. Ty zkazky rodného kraje,

Ty zkazky rodného kraje,

jak slýchala’s je od matky,

ty’s vyprávět znala i báje

a staré pohádky.

A teď už ležíš v truhle

s tím chladem kamene,

a rty tvé němé, stuhlé

jsou navždy zamčené.

Nám dál tu žíti drama,

a jak tak léta jdou,

ty nebudeš nám sama

nic nežli pohádkou.

Však pohádkou tak živou

při krbu zášeří,

že uzříme duší snivou

tě vcházet do dveří.

Že ji, než přijde spaní,

chtít děti budou slyšeti,

o dobré, bílé paní

by zdálo se jim v zápětí.