VIII UŠTKNUT

Osmého máje dvacet devět, ve dvě,

uštklo ho ultimo Jakže to mohl vědět

když Istný ten štír kousnuv zas už si šveholí?

František je jak zlatonosná řeka

šupiny zlata se v ní mrholí

a ona utěžkaná neví že se čeká.

Výhra je ranou jež se teprv hojí

On ještě neví jak ho znepokojí

a jak to v její zřídle zabolí

František plaví štěstí beznadějně

tak jako řeka zlato to je stejně

jak vlastní vody své a cizí mrtvoly.

Je šťasten pošetile proto věští

František netuší že byl vyzrazen štěstí

a že mu v patách jeho policie

Netuší – – Františku! – – že teče rovnou k ráji

ni co že osmý den v tom zarputilém máji

natropí s pouští jménem Mezopotamie.