VIII. V bílém domku u okýnka

V bílém domku u okýnka

Pohrává si hezká Nynka

S hrdličkou.

Kdybych já byl tou hrdličkou,

O jakou bych radost měl!

K ní bych každinkého rána

Pro pokrm si přiletěl.

Z pomněnky jejího očka

Pil bych rosu – slzinky,

A slaďounký cukr klobal

Z růže její hubinky

Na zahrádce Nynka byla,

Za ňadra si zastrčila

Růžičku.

Kdybych já byl tou růžičkou

Na malou jen chvílenku,

Ti ňader bych se blíže vinul

Ku jejímu srdénku;

Tu bych slouchal, komu bije

Horoucíma tlukoma,

Zdali mně, či vlasti drahé,

Nebo-li – nám oběma.

Ku večera den se sklání,

Nynka vyšla čerpat vání

Větérku.

Kdybych já byl tím větérkem

V srdéčko bych jí zavál,

A v něm jiskru v plamen znítil,

Jenž-by mně a vlasti plál.

V oheň ten bych ambru snesl

Z českých niv a luhův všech,

A jim šeptal, jak jsem nyní

Šťastný jinoch, šťastný Čech.