VIII. V dóm vstoupil jsem, šeř byla vlahá v něm,

V dóm vstoupil jsem, šeř byla vlahá v něm,

bez ohlášení po matce se ptal.

Dvorné jsem minul zaklepání, hle,

a našel ruce v ústret vztažené.

Královna pohádky nábožné se smála

mi vstříc jak milci, hvězd pás frontu kol.

Pod brvou leč byl z Golgaty zrak tmavý,

zavlhlý věčně slzou zářivou.

A vyzařovala, že v dómu bylo záře

nad horu voskovic. Tak mnil jsem přítomnou

ji být, že z dómu prst na ústech, po špičkách

jsem odešel, bych nerušil ji v snění.

Před ní ve přemítání poklesnouti

bych váhal, neodvážil se. Kéž všudypřítomná

jest pro všechny, stvol nevinnosti

by nezakolís’. Jaké překvapení,

nečkané leč, jsem z jasu vyšel – v šeř!

Z ovzduší nymbu ve běžnosti tmu!

Tak assimilovat lze víře zor.

Tak nalézt’ jas v temnotě náboženství!

V stín záhad, tajů a propastí jeho!

Tajemné hloubky jeho, spodoba jste noci (šeře) chrámu!