VIII. V NOVÉ CELE.

Sen černý pomsty na peruť

pln hněvu spáče vzal,

by do Nové jej Cely nes’,

kde chmurný klášter stál.

Tam za noci se vidí král:

déšť v zprahlou pere zem

i v kobek okna, mříženým

jež kryta železem.

Jak vlk se plouží, stane zas

a halí tělo v plášť,

hněv s lakotou mu klovou hruď

a z oka šlehá zášť.

Vzdech těžký v sluch mu doletěl,

král zachvěl se a lek’,

a po vzdechu jak k lupu vlk

se podél stěny vlek’. –

Hle, v nízkém okně bledá zář,

král do vnitř zřel i stih’,

jak na lůžku mře kníže Jan,

jejž šedý hlídá mnich.

A v mříže rukou sahá král

a volá do oken.

„Zda v mdlobách posud bratr můj,

či svit’ mých přání den?“

Mnich polohlasem z okna děl:

„ Jan Zhořelecký shas’,

tvým Nová Marka dědictvím!...“

„Tak!“ jásá král, „bylť čas!“

Jdi, zbožný mniše, neváhej

a zjev to v říši všem;

jsi věrný sluha, chytrý muž,

a budeš opatem.“

V tom mrtvý vstal. Jak přimrazen

stál král a líce skryl,

leč Jan skrz mříže pojednou

mu ruku uchopil.

I sténá Zikmund: „Pusť mě, pusť,

tvůj sval mi láme kost!“

„Aj, nepustím,“ dí Jan, „Bůh sám

tě vezmi na milost!

Že miloval mě český lid,

dal’s jedu, ej, vždyť vím;

vrať život mi, sic nikdy již

tě na trůn nepustím!“

„Pusť,“ úpí znova Zikmund král,

„toť krutá bolů strž,“

mnich však děl Janu: „Nepouštěj,

já prost jsem, jej si drž!“

Když mnich však zuby vyškeřil

a v hlasný smích se dal,

byl Jošt to sám a děl: „No, viď,

já statně pomáhal!“

Jdi s Janem, vládnout budu sám,

kde ty teď panuješ!“

A Zikmund zlostně bratru v tvář:

„A přece nebudeš!“

„I tebe zavru v temný hrob,

mám dobrý na to lík,

„Aj tak?“ dí Jošt, Jan krále tisk’,

ten vzkřik’ a bděl; sen znik’.

Leč na krátko jen peruť vznes’,

zpět střelmo slet’ a hned,

jak na zdechlinu krkavec

zas králi na hruď sed’.