VIII. Vánoce smutných.

Když děti radují se kolem stromu,

jenž hoří v světlech, proč vždy v této chvíli

myšlenka moje, poutník zabloudilý,

u skalných těká, opuštěných lomů,

kde vichr hýká, aniž neví komu,

u hřbitovních zdí, kde jen sýček kvílí,

kde po tmě hluché beze směru pílí

ti, kteří nevědí, kam jíti domů.

Však srdce jsou, jež přes tu radost malých,

jíž svědci jsou a všem ji přejí ráda,

se cítí dvakrát děsně osiřelá.

Dne toho nejtrpčí svůj pijí kalich,

a k oknům zamrzlým svá tisknou čela,

kam jako venku sníh tak hustě padá.