VIII. Vašíček Nejlů má sen.

Minula léta. Děti neměli. –

Hospoda vesnická kouřem se plní,

sousedé mají tu zábavu hlučnou:

Vášovi pít dává mlynář dlaní tučnou,

smích se mu tváří brunátnou vlní;

Vašíček na povel přes hůl skáče,

směje se, tančí, výská a pláče,

zpívá, zas naříká, kleje a pije,

kokrhá kohoutem, vlkem vyje,

žehná a káže, koktá a reptá,

kantorem křičí, javorem šeptá,

válí se, klečí, štěbetá, kopá,

až na konec z konve vody záplavu

mlynáři vylije na hlavu.

Vyhodili ho zpitého do příkopa.

Byl večer. Vašíček v trávě tu leží,

plotem se kocour protáhne, běží

vyhublý, prašivý, s páteří křivou,

plný modřin, oko jedno hnisá,

o Vášu se otírá, k němu se lísá;

Váša ho měkkou nakrmil skyvou,

a rukou ho něžně pohladil:

„Můj mo-mourku starý, kdes tak dlouho byl?“

Do pytlíčka na vrch ho uložil,

vstal a dal se k domovu lesem.

Noc byla teplá, a dýchala děsem.

Tiše šli, les za ně mluvil, vyprávěl

a šuměl jim písní divnou, podivnou,

jak by je ukolíbat chtěl;

vábil je v sladkou náruč svou,

rukama hustýma k nim se skláněl,

v uzounkou alej dolů k nim,

v srdce jim zvonil: bim, bam bim!

ó co se těch písní už navyzváněl,

jich nikdo si nevšim’, jen zem krytá vřesem.

Noc byla teplá a dýchala děsem.

Teď písní lidskou les hral:

jak s tvorem tvor se rval,

ta veliká duše jak byla malá,

jak bezhlavé ctili bohy a Krásu,

kdes za žití mořem hledali spásu

a v srdci „cnost“ vládla neurvalá,

když života bůh prstem jim kynul,

jak zbodali ho, až zmíral a hynul,

jak jásala Lež v reji tanečním

a kola se jim zlámala na úvoze

a náhle jak stanuli přeuboze

nad cílem padlým, zlomeným,

co chtít, co věřit, co smět,

kde konec a vrchol, možnost, pravý svět,

slza nad slzu, úsměv nad úsměv,

vidění, skutečnost, pravda, zjev –

„prosíme, Pane! jsme slabí! my se třesem!“

Noc byla teplá, a dýchala děsem.

Jak alejí k mýtině stezka se táhla,

snivá zář luny po nich sáhla,

nesla je v plášti průsvitném, pavučinném –

v jiném byli nebi a zas byli v jiném.

Prostřed mýtiny jak klášterní sestra

hruška stála. Koruna její pestrá

v stínu je schovala útulný chrám.

Vašíček s mourkem usnuli tam.