VIII. Vašíček Nejlů na horách.

S kořistí ulovenou stanul před chatrčí.

Vysoko v horách je, v nízkém se úžlabí krčí

k ohromné skále, jak pro ně připravena.

Dokola kol jen lesy a hřbety hor,

vichr tam hvízdá, kleč tam sténá,

zde ticho v zářezu, nikde tvor.

Vzbudil ji polibkem: zde pro nás skrýš,

budem tu žít a snít.

Radostně vešli v útulnou chýš,

mládí tak do života vchází

jasně a s jediným cílem: chtít,

přelétá hravě propasti, srázy.

Žili tu muž a žena. Daleko kdesi byl svět,

bůh jeho zůstal tam s ním.

Jak snadné tajemství. Jen rozumět,

zanikne v mlhách s postrachem svým.

Život dvou duší, dvou těl.

Vašíček porozuměl.

Prchají věci i pojem času,

výskají tóny v jediném hlasu,

v úměrném slohu vyrůstá sám

milosti velebný chrám.

Měli dvě dítky, dcerku a synka.

Synek se kolébá, panenka spinká,

maminka chová, tatínek zpívá,

v chaloupce štěstí jen bývá.

Synek už žvatlá, nekřtěný dosud,

což kdyby zahynul, jaký osud!

Nebe by ztratilo andělíčka,

duše by přišla do peklíčka!

Života cena se skrývala v chatě

v pravém a berném zlatě.

Lucifer s pointou utajenou

usmál se, vtipy když se brousily.

Velikáš opil se ženou,

znudí ho a sesílí.

Pozná pravý život i muku.

Ostatně bůh v tom má ruku.

Přiletěl Černý: Rozmysli si,

tak se hlína s tebou mísí,

v úzký a malinký život se spínáš,

jádra cíle zapomínáš.

Hlínu pak stěží setřeseš.

Vůli máš, kamkoli jdeš,

pevnou měj, ne jednostrannou, vratkou!

Tona mou dcerou a Barunkou matkou. –

Loudí se v tě sebecit;

uč se polobohem být:

ženu máš, však neodej se plně

dravé vášně strhující vlně,

stojíš v boží půdě jednou nohou,

kde se jeho plány luštit mohou,

hleď, když již se příležitost dá ti,

tyto plány v ženě vyzkoumati,

mnohá záhada se maně zví,

hleď krást bohu jeho tajemství.

Zápolíme dosud s neúspěchem,

zkoumej tu s důvtipem pekelným!

Vašíček zkalil se, ale echem

zlozvuk se ztrácel, rozprchal dým.

Přišel sem Bílý a potají

rty jeho smrtí líbají.

Vdechl mor v dítky Vašíčkovy.

Ve třech dnech pod skalou byly dva rovy

holými kryté kameny.

[Nevím, můj Mistře, popele plamenný,

zda Bílý o své vůli tak činil,

či Bůh tak nevyzpytný mínil.]

Vašíček mlčel, hlavu klonil k hlavě,

a Tona plakala usedavě.

Utiš se, ženo, řekl smavě,

půli své duše již jsem ti dal,

chceš-li ji celou, vezmi si ji!

Pohlédla na něj, žal ji míjí,

Vašíček štěstím zaplakal.

Sejdu tam k lesům, přinesu kvítí ti,

vrátím se, než luna na nebi rozsvítí.

I sešel k lesům, květy ženě sbíral,

dumal a zlý se mu zármutek vtíral

do duše samotou. Lesem tak chodil

klikatě, jak by ho nepřítel vodil,

až used’ ztrmácen pod dubem vysokým

a sen ho pokryl pláštěm ztrhaným, divokým.

Luna už zasvitla, Vašíček snil,

z bezvědomí hlubokých nádob pil,

po dva dny, po dvě noci

ukován neznámou mocí.

Miláčku! Proč chceš mi uniknouti!

Viď, že v lásce ke mně věčně stálý’s!

Rci, proč sám? Lze žít jen se ženou ti,

prázdný amor intellectualis –

Táhni! Bdím? Ne, Tona – byla tělem?

Bolest sebe budiž spasitelem:

těla pud můj rozum zastaví.

Poznání mé – – Táhni, Pohlaví!

Rozum? Ten se dávno vyloupl ti,

můj jsi, můj, miláčku, srdce slyš –

Jícen, který všechno lepší zhltí,

táhni, zabiju tě, uvidíš!

Jedno mi, ať srdcem hoříš ke mně

nebo rafinovaně ať se mně

v náruč vrhneš mžikem rozchvělý,

jen když mým jsi, sladký příteli!

Sladký? Volá, vábí v každý čas –

„Duší zavzní houslí sladký hlas –“

Anděl! A jsem přece božské zvíře! –

Byl jsem tedy. Jsem. Hm, budu dál –

Oheň bezkrvý mnou plápolal,

nejprv buňka, hořel výše, šíře,

až jsem chytil celý – dlouho? – věky?

Anděl! Bůh je tedy nedaleký,

vrať se rozume a srdce hoř!

Bádat? ne! Jen tušit, cítit, zírat,

tvořit harmonicky, neumírat,

sám a bez ženy své – nuže tvoř!

Forma zde. Kde síla pro ni živá,

aby dílo zjevilo se krás?

Čekám, přijde! Boha ruka chtivá

u kořene bytí chopí v ráz.

Čistá libost, princip mužský čistý,

zákony dát, stvořit pro sebe,

haha, vidím smysl formalisty,

usurpuji právo na nebe.

Žertoval jsi, bože, tvoře ženu,

znám tě, žertem jsem tě pronikl,

proto’s vydal, pro sebe chtě změnu,

zákonů svých tlustý fascikl.

Jaká rozkoš! Jasná, jediná,

vyvrácení hlíny z tvého tvora,

ano, chápu, hledím na tě shora:

veleba a při ní ferina.

Nevidí, neví Vašíček Nevidlů,

třepe se u nebe v pozemním osidlu.

Klíč na tě nemám, v konstantě malý’s!

Těžko tě určit, cizopasníče.

He, jehlan? Dřív snad! Ted nohsleda chtíče:

homo palustris sentimentalis.

Tona ho mezi tím marně čekala.

Přišel by – neštěstí snad! se lekala.

Jak ho má ráda! Ne, nebude bez něho!

Ah jeho duše je krásnější Věčného,

o němž ji učily v klášteře.

Hle jde! Už zaklepal na dveře!

Do dveří vchází stařec Bílý,

postojí, usedne, kašle chvíli:

– Váš muž snad byl to; jdu tamtudy kolem,

odtud jen kousek malý

a vidím, jak stojí nad údolem,

náhle se vrhl s vrchu skály.

Propast tam hluboká, rozbil se jistě,

tělo na nepřístupném místě. –

Vašíček? Ne! A kdo jste vy, pane? –

Jsem chudý žebrák a chodím tak světem.

Sečkejte tedy do chvíle ranné!

Jak povídám, skočil tam letem!

Pámbu mu odpusť jeho hříchy! –

Zda možná? Pro děti? Vždyť byl tak tichý!

Ach! je to pravda! Co si má počít!

– Viděl jsem docela jistě ho skočit!

Pobíhala chvatně kol

ustrnulá, zchvácená,

ruce křečovitě spjaté,

hlavu mezi ramena,

oči rudé vyjevené,

usedá a zas se žene,

vyhlíží a zpět se vrací,

kolébku i lůžko zvrací

pomatena bledá žena.

Přešla noc, den a noc vterá,

strach a úzkost jako včera.

Starý žebrák sedí, hýká

na lávce u podpeklíka.

Vyzval ji: pojďte mezi lidi,

do města dovedu vás.

Pán Bůh všechno moudře řídí,

bude dobře zas!

Najdete tam opět štěstí!

Jako stroj se dala vésti.

V městě jí službu opatřil,

pozdravil a tentam byl.

Krásné líce bylo na ní,

pán ji (v městě nevinní!)

často štípl v kuchyni,

zvětřila to milostpaní,

vyhnala ji; jinam se dala,

na mrtvého vzpomínala

v nezvyklé a kruté práci.

Historie dřívější se

trochu v jiné variaci

opětovala vždy znova.

V bídě pak se potácela,

jejím bitím otupěla,

až se ujala jí vdova

statná, silná, ramenatá,

slíbila jí chleba, zlata,

šatů, bydla pěkného,

vytržení ze všeho.

Šla s ní. Nejprv nálevnicí,

,postoupila‘ za sklepnici,

potom – nu a co je z toho? –

nežila jen pro jednoho;

pro rozkoš bůh stvořil květ!

Největší v ní magnet chová,

jak se vyjádřila vdova,

Salon číslo dvě stě pět.