VIII. Věštec.

Valencie v kruté tísni

může se jen špatně bránit,

nebo Almoravidové

posud váhají ji chránit.

Jeden starý Maur to viděl,

který lidu věštcem slul,

na vysokou věž on vystoup,

aby město přehlednul.

A čím krásněji je viděl,

větší bolest v srdci cítí,

zachvácený těžkým hořem

takto začal hovořiti:

„Valencie! Valencie!

hodna věčné vlády, ach,

Bůh – když nepřijde ti v pomoc,

klesne tvoje sláva v prach!

A s tou padnou naše plesy,

nic nás více neosvěží;

základní pilíře čtyři,

podklad tvojích zdí a věží,

kdyby mohly, věř, že rády

spojily by se v můj žal,

i ty tvoje pevné hradby,

i jich nedobytný val.

Útoků, hle, pod nárazy

vidím, jak se zachvívají

tvoje věže, ku nímž lid tvůj

zírá zbožně z dálky v kraji.

Veselá jich lehká výška

těchou byla v trudu jim,

drobí se teď, kdo ji vztyčí

k slávě časům budoucím?

Cimbuří tvá sněhobílá,

jež se jako křišťál lesknou,

ztrácejí už pevný vzhled svůj,

i tu svoji záři blesknou,

i tvůj vodou přebohatý

veltok Quadalaviar

s přítoky opustil dávno

koryto své – suchopár.

Kříšťálové zdroje tvoje,

denně již se více kalí,

studnice tvé vyschly všecky,

mají vody přítok malý.

Bujné zahrady kdys tvoje

v zádumnou se halí šeř,

nebo kořeny jich rostlin

ohlodala dávno zvěř.

Louky tvoje nepočetných

květů plny jsou bez vůně,

smutně vadnou, místo barev

stín a prach je v kvítí lůně.

Velebené bohatství to,

moře tvého, břehů tvých,

co ti platno, dnes je hanbou,

dnes je nepříteli v smích.

Hory, pole, nivy, luhy,

nad nimiž jsi vládla pyšně,

kouřem ohně zaslepily

docela tvé oči hříšně.

Těžké je tvé utrpení,

nemoc tvá tak veliká,

že již naděj na spasení

v srdcích lidí zaniká!

Valencie, Valencie!

Bůh sám rač ti pomoc dáti,

co jsem často prorokoval,

nad tím nyní musím lkáti!“