VIII. VÍŠ, TEHDY...

Řekla jsem ti, že ono snad přijde.

Zachvěl jsi se až snad v kořenech bytosti,

a pak sesunul jsi se dolů

a líbal moje tělo.

Ležela jsem tiše a v očích stály mi slzy.

Řekl jsi: požehnaný plod života tvého.

A klečel jsi u mých kolenou.

A znovu jsi mne líbal.

Pak jsi vstal a políbil jsi mne na ústa

a řekl jsi vítězně, nadlidsky:

Zatím jen já ti budu nosit jeho polibky.

Moje slzy skanuly.

A my oba byli jsme svati.