VIII. Vražda.

Ze Zamory běží Dolfos,

rychle běží, v chvatu běží,

neb před kmeta Aríase

syny dal se v rychlý útěk.

V stanu dobrého on krále

hledá, aby dostih asyl:

„Bůh buď s tebou, velký králi!“ –

„Vítán buď mi, bojovníku!“

„Pane, zde jsem a tvůj vasal,

vasal tvůj jsem říše tvojí,

a chci tvému ku prospěchu

kmeta Gonzala, jenž tobě

Zamoru měl odevzdati,

nyní prch však k nepříteli,

proti němuž hořím záštím

spravedlivým, vydat smrti!

Přicházím teď k tobě, králi,

v ochotné své horlivosti,

zasvětit ti služby svoje,

nejvěrnější z tvojich manů.

Zamoru já vydám tobě,

Arías má vztekem plakat,

jestli jeho lživé slzy

k pevnosti nás nedovedou“ –

Zatím Arías však čacký,

s cimbuří své citadely

králi vzkazuje ten pozdrav,

v dálku toto provolává:

„Zvěstuji ti, dobrý králi,

zvěstuji tvým všechněm lidem,

utek Bellido nám Dolfos,

zrádce zlomyslný, škůdce.

Za vinníky ty nás neměj,

mrzkým-li se zjeví tobě!“ –

Sotva slyšel toto Dolfos,

chopil ruku svého krále:

„Co tu o mne bájí, pane,

nevěřte to, mistře drahý!

Arías to prohlásit dal,

aby pevnost zůstala mu,

víť on dobře, že já znám to,

jak lze lstí tu pevnost zmoci.“ –

Král tu pravil k Bellidovi

dalek zlých všech pochybností:

„Bellido můj, věrný sluho,

tobě pouze mohu věřit,

proto právě pojďme rychle,

pospolu ku tajné brance“ –

„Odejdeme ihned, pane,

vy sám půjdete však napřed,

od stanu jak vzdálíte se“ –

Král se odplížil tak v stínu,

ochoten čin vykonati,

jenž se nikdy neodpouští.

Oštěp svůj, jejž nesl s sebou,

chutě předal Dolfosovi,

tento vidí, bez starosti

kterak před ním král tu cválá.

A on v střemenech se vztýčí,

mocnou paží vrhne oštěp,

který do hřbetu se vrazí,

a hruď celou protkne králi.

Na smrt poraněn král leží,

s krvavým tu leží šatem,

Cid jej vidí, kterak padá,

Cid, který zván byl Ruy Diaz.

Když jej raněného vidí,

na koně Cid rychle sedá,

zapomene ale v spěchu

ostruhy si připevniti.

V dálku zatím prchá zrádce,

Cid Rodrigo cválá za ním,

rychle unik onen z hradu,

rychleji tam teď se žene.

Sotva v bránu skočil zrádce,

v patách čacký Cid byl za ním,

když se mu to nezdařilo,

začal láti, klít a zuřit:

„Prokletý buď každý jezdec,

který jak já jel jsem, jezdí,

ostruhy mít na svých patách,

neunikl by ten podlec!“

Vrátili se ke královi,

v smrtelném jenž klesl boji,

nikdo nemluvil však pravdu,

lichotili jemu všichni.

Jenom statný hrabě z Cabry,

sšedivělý starý vojín,

děl: „Jsem vasal váš, o králi,

a vy můj jste pán a mistr.

Pečujte, dím pravé slovo,

králi, o blaho své duše,

ducha obraťte již k nebi,

o tělo se nestarejte!

Ducha vzdejte v ruce boží,

ať vám tato chvíle k spáse!“ –

„Požehnán můj buďte hrabě

za tu radu, za útěchu!“ –

Sotva řekl toto slovo,

k nebesům se vznes a zemřel.

Ježto zrádci důvěřoval,

Sancho král tak zemřít musil.