VIII. Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,

Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,

všechny žáry léta v rudém jejich plesu,

všechnu vůni země,

která víří ke mně

z rozpukané výhně hrud a parných lesů.

Z žáru slunce zrozen, Červen v žhoucím šatě

hýří v barvách třešní, v zralých broskví zlatě,

kvete víno mladé, ve starém to kvasí,

kolem nás se vlní metající klasy,

hledím ve tvé zraky, oko tvé se brání,

slyšíš vírný tepot v mojí vzňaté skráni?

Duní, hřmí a bije

krve symfonie,

jásá, pláče, výská,

vzhůru zpěvem tryská,

rudá kola tančí před očima mýma

divotvárnou hrou –

a s rukama sepiatýma,

se žhavýma rtoma,

s kolenoma

podťatýma

poklesám před něhou tvou...

Srdce z prsou deru,

do ruky je beru,

slyšíš tlukot jeho? Tvoji blízkost cítě,

volám smysly všemi: „Krásná, miluji tě!“

„Miluji tě vším svým – bouřných živlů – žárem,

miluji tě všech svých snivých písní čarem,

ze slunce jsem zrozen,

v sluneční kraj vhozen,

proto všecken jásot jeho tobě nesu,

všechny barvy Června v rudém jejich plesu!