VIII. Vy s úsměvem všem stejně klaníte se

Vy s úsměvem všem stejně klaníte se

v tom roztomilém kruhu dam,

já jako na vás v stejném očí plese

se na sousední dámu usmívám.

Já stejně dvorně její vějíř zvednu,

když v rozpacích jej upustí,

já rozrušen se ani neohlédnu,

když bílý šat váš kolem zašustí.

Ó nudná dvornost – smutek dýše z toho,

v své lhostejnosti zoufalý:

my měli v srdci přece lásky mnoho –

my přece mnoho sebe klamali!