VIII. Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara prosyceného vůněmi hájů olivových.

Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara prosyceného vůněmi hájů olivových.

Zahleděla jsem se v proud stříbrné řeky, kde zrcadlily se větve chvějící se pod mocnými údery vichru,

jenž objal mne s prudkostí touhy. A v jeho žalmu zpívaly pozdravy dálek,

vlnila se nádhera plných klasů, zrající k bohaté žni,

šumělo teskné moře, kam nezbloudila loď s poutníky poklekajícími před východem slunce,

rděly se záhony rudých máků, rozkvetlých ráno a večer umírajících.

A vichr zpíval o bílých městech u břehů neznámých moří,

o chrámech tyčících se na skalách nedostupných, kde bohové marně očekávají věřících,

o zarůstajících stezičkách zahrad, nad nimiž krouží jen pestří motýli,

o hře zelenavých stínů, prchajících před výsměšnými paprsky slunce,

o touze, kráčející dalekou alejí rozkvetlých stromů, alejí, jež nekončí.

Dozpíval vichr, a hle, rozkvetlá alej zvala mne v svůj stín.

Vešla jsem a kráčím nekonečnou alejí touhy a tisíceré květy zvoní – – –