VIII. VŽDYCKY!

Jak staré písně variace

se vrací časem do paměti,

tak jedním slovem „vždycky!“ sladce

své duše struny slyším zněti.

Ach, vždycky! – kterak tklivě zní to,

svět představ milých jak tím vstává,

zřím sladká ústa, která dí to,

zřím pohled, jenž mi s Bohem dává.

My chtěli vždycky býti spolu,

byť duší jen a myšlénkami,

a vždycky v radosti a bolu –

teď zbylo jen to „vždycky“ s námi.

To zbožné přání! Brzy jinam

se naše dráhy odchýlily,

a oba rovni slabým třtinám,

jsme plenem různých losů byli.

A sotva v slavných okamžicích,

jichž dává život příliš málo,

ať v očích žeh, ať slza v lících,

dvé srdcí na se vzpomínalo.

O sobě víc jsme nevěděli,

nás moře spolklo – život lidský,

a přec v těch mžicích život celý

jsme spolu byli jak by vždycky.

Těch málo světlých okamžiků

se spjalo v jeden řetěz krásný,

a oním „vždycky“ s tvojích rtíků

se život vlídný stal a jasný.

Nám oslazen tak číše zbytek

a klidně jdem již ke hřbitovu;

tak bez viny a bez výčitek

jsme dostáli si plně slovu.