VIII. Zahrada Persefony.

To rozlehlý je sad a plný stínů

a orchideí, kaktusů a blínu,

v němž denně svoji paní v náruč vinu.

Tam chvatně zabloudím a vždycky v taji,

tam dám se opříst, opředen jsa bájí,

co v sny mi elfi a dryady hrají.

Spadalým listím zaváté jsou stezky,

kol kmeny stoleté jsou zryté blesky,

z vrat heraldické kynou arabesky.

Laň mihne se jak paprsk vodojemu,

pták šustne mlázím letě k hnízdu svému;

lze snít zde v klidu, odvyknouti všemu.

Pan klade syrinx k ústům rozlámanou,

do škeble fontanů jen stíny kanou

a Oready pláčí v keřích stranou.

Girlandy květů padly z rukou Floře

a v spadalého listí žluté moře

se sklání velká, vítězící Zoře!

A v tiši svítání zní táhlé tóny,

z dna moře Vinetské tak duní zvony.

Ó fletny, rohy, cinky Persefony!

Juž blíží se na svojím dračím voze,

zrak velký, němý patří ku obloze;

tři Parky mlčky tulí se jí k noze.

Tak projíždí říš snů svých a říš lásky,

na čele milenců všech čítá vrásky;

já za ní jíti musím – bez otázky,

co netřesky na skále zlatem hoří,

co světloška se v kalich lilje noří

a zem a nebe podobny jsou moři.

A ona jede velká, triumfalná,

zem před ní poušť je nekonečná, dálná,

vstříc milenců jí zvoní píseň žalná:

„Ó jediná a slední lásko lidí,

ó přístave, jejž v bouři oko vidí,

kde hrobu poklid duše v posléz klidí!

Ó zázraku, ó mysterium světa!

Ó Erebu ty růže plnokvětá,

slyš, hymnus zatracených k tobě vzletá!

Těch, kteří šli tu strádáním a bázní

a odříkáním, utrpením, strázní,

jímž bylas mystickou a svatou lázní!

Ó Bohyně všech, kdo zde trpí: Ave!

Ký úkoj dávají rty tvoje smavé

a hlubší ještě tvoje kštice tmavé!

Syp nepenthu nám hořké květy v duši

a zmáčkni srdce, k šílenství jež buší,

v kruh lásky spoj nás užší vždy a užší!“ –

Tak hymna zní a park se stále stmívá,

pták opozděný s modřínu kdes zpívá

a velký měsíc jen se v stromy dívá.

A tráva kol je plna těžké rosy,

jak oči toho, pokořen kdo prosí,

a cítíš, tichem velký šel tu kdosi.

Já nevím kdo, však cítím, že šel kolem,

šel za svou paní zvlhlým rosou polem,

jak ty za svými sny jdeš v duši s bolem.

Ó zahrado, zkad tmavé stíny lejí

se s cypřišů! Ó květy orchidejí!

Tě Smrti v lásce, paní světa, pěji.