VIII. Zoglo.

Lilije kvetou na mořském tu břehu,

jenž bez skalin a jemným pokryt pískem;

i když se vlna žene k němu tryskem,

zde rozplyne se tiše v krajky sněhu.

Dno moře zvolna do hloubky se sváží:

zprv ovíjejí nohy vlny třpytné

ti jak shluk háďat, za pás pak to chytne,

a potom šíj dvé obemkne ti paží.

Dvé teplých, měkkých paží! Jimi zajat

se poddáš kouzla podmanivé síle,

jak Nereoven hry bys zřel a Najad.

A sladce mdlý a sluncem zpit a zmámen,

na lásky myslit musíš teplé chvíle

a laskáš zas dvé oblých, plných ramen.