VIII. Zpěv.
Hned odveden Jozeff, v tuhém jest zavřen žaláři;
Pochopové připnou na nohy, na ruce mu hned pouta.
Sklípek ohýzdný jest ten podzemské díře podobný;
Stuchlý a uzký jest tak, že nemá než tři kroky šíře.
Smradlavý puch zde jakýs zle páchne, až těžce se dýchá;
Po zdech vlhkost a mech se pne a tichost trudná smouší.
Když pak se ohlídne – neb slunce sem nikdý nepřijde –
Vzdechne sobě hluboce, počíná pak truchlivě lkáti:
„Bože! co jsem zavinil? ach! kde jsem se octnul najednou?
Ledva vypučilo mé štěstí – vztek náhle ho podtnul!
Z tak dobrého domu vlecen, v žaláři tu vězým!
Oklamán dobrý byl pán: nevinný já zde slzy cedím!
O, bych nikdý nebyl nalezl tu přízeň u pána!
O, bych v zahradě ryl, kam v příchodu mém jsem byl zřízen!
O, kterak s vámi-bych rád se obíral, krásné květinky!
O, kterak rád-bych váš posud, růžičky, zalíval!
Občerstven každého rána tou ambrovú vůní,
Rád-bych vás hlídal v haleně, neb režné jen houni.
Jak rád jsem se v tobě procházel, růžový háji!
V tobě jsem ráj sy tvořil! – Jak zmizelo náhle to štěstí!
Ptáčkové tam vesele svou ranní píseň sy pěli:
Vzpoměl na otce-li jsem, tesknou mou svlažili tíseň!
Teď tu v žaláři sedím, v tmavé a smradlavé díře!
O, co za chlípnice vztek vytrpím! ach, kdo bude věřit?“
Vzdechne, chce sepnout ruce: – řetěz o zemi mu řinkne;
Že vězeň jak zlosyn jest, ten řinkot ho upamatuje.
Hnedle utichne trudně – počíná však zas brzy lkáti:
„O, jak nešťastný jsem já! ach, tuze“ sy vzdychá, „nešťastný!
Jak nevinně trýzněn! Proč z zahrady jsem musyl vyjít?
Tam jsem žil spokojeně! Do domu proč přijít jsem musyl?
O, bych chlípnicy té nepřišel byl před oči nikdý!
Prokletá chvíle byla, do domu když poprvé vkročím!
O, ženy nestydaté! ó proklaté plémě ještěrčí!
O, plémeno chlípné, podvodné, zlostné a mstivé!
Manžela ctného mělas: předcs žhala milostí neřestnou!
Nešťastného mne dost, vězení jsy v to ještě uvrhla!
Slýchal jsem vždycky syce, plémeno že lstivé jest ženské:
Zkouším! – ach, zkouším, že také jest mstivé, ukrutné!
V tomtoli, ach, vězení mám svůj celý věk mladý strávit?
Snad slunečního světla zbaven mám tudy býti!?
Můj ale pán dobrý, co tento o mně sy pomyslí?
Jaktě obelhat jej musyli, ti zlostnícy krutí!
Neslyšaného vsadit, jak mohl mne v stuchlý ten žalář?
Zdaž jsem tak od okovů, od pláče-li zdaž jsem tak zpuchlý?
Od okovů, pláče, – od obého tu zpuchnu a strouchním!
Ztrápený a zmořený! osud můj bude vždy v slzech plynout.
O, Jehovo! Zdažs mne zavrhl? Proč přísně tak tresceš?
Nejsem nešťastný-li dost, že otce na vždycky jsem zbaven?
Otrokem býti že mám – v cyzyně že sloužiti musým?
Ještěli v tom vězení mám mřít a se k smrti usoužit? –
Což opovážlivý díš? s Jehovou ty chcešli se soudit?
Neb Jehova zdaž má z činů svých tobě skládati počet?
Odpusť, ó Jehovo! neb nevím ani, bleptá co jazyk!
Srdce mé dobře ty znáš; co jsem prořekl, – Bože, mně odpusť!
Pakli jsy ustanovil, bych v tomto žaláři se trápil:
Popřej, Dobrotivý! do hrobu bych časně se sklonil!“
Kdos u večer mu podá černého kus chleba a vody.
„To, zločinče, budou hody tvé“ dí, „a tvé pomlsky!“
Spěšně odejde zas pryč, za sebou pak řinkne tak dvéřmi:
Otřese až se žalář – ohlas rozlíhá se trudně.
Jozeff ale nemůže okusyt ni kouštíček chleba;
Vody pak potřeba víc, neb hořem vnitřnosti mu prahnou.
Noc tu celou nemůže zamhouřiti ni oka svého.
Pláče nahlas, naříká, neb vzlíká a vzdychá potichmo.
Ráno pak jest vyveden, s jinými by svou konal prácy.
Než ale jsou svedeni z vězení svých věznové druzý,
Na vězení vzhlédne, v němž věčně má býti zavřen.
Neb k vysvobození ni malá mu naděje svítí.
Smutně hledí na toto veliké stavení a nákladné.
Jest škaredé, černé, pro zlostníky bydlo příhodné;
Místo oken tu vidí hluboké a okrouhlé jen díry,
Jakbys na lebku hleděl, škaredé v ních mříže železné.
Ohražené jest valem, pevnými též kolkolem zděmi.
Z kuchyně kouř nevidět, neb drží se zde mnoho na posty.
Po zdech a po valech uvidíš stát v brnění stráže.
Žádný nevyjde odtud, na obecné jen leč veden dílo!
Svedení zlosynové jak nového jen vězně zahlídnou,
Naň povděčně hledí, na něho potutelně se smějí.
Tak prý zlostný satan povděčně vítá do pekla
Zlosyna, jenž Tvorcy se protivil a čest mu odpíral;
Tak celé obšloupí jej peklo, šeredně se směje!
Naň zuby vyšklebují, pohryznout jakby ho chtěli:
Tak zločincy tyto na Jozeffa vděčně se smějí;
Všickni ho obšloupí, za ruku pak vezme ho jeden:
„Buď nám přivítán,“ dí, „bratře, do řádu našeho!
Co pak dokázal jsy již, vždyť máš posud na bradě mlíko!
Nestůj smoušile tak! Chlap hodný musý všemu zvykat!
Bejkovec neb karabáč – to stejné jest! S námi se snášej.
Dost vesele žijeme, klejeme také, kam čert jen káže!
Dost natropíme chlapům, těm pochopům, zlosti, y strážným!
Buď, jako my, veselý!“ Však Jozeff víc hlavu sklopí,
Jen ramenem pokrčí, neb potichmo své oslzý oči.
Každý kolečko své vzýt hned musý a připne se k němu,
Dostane též lopatu, musý svých též hadrů vyslíknout;
Neb příkop dnes čistí, kam neřád teče z města celého.
Pro smrad sami musý poručnícy nos sobě zacpat.
Vězní vyvodí pak smích, zlořečí, neb zpurně sy vedou,
Žert sy tropí a neřád na se y na dohlídače lijí:
Ač za to dost šviháni bejkovcem bývají často;
Předc zlořečí a klejí, a mrzké své zlosti provodí.
Jen jediný Jozeff vždy pracuje pilně a zticha,
Jakby ho tu nebylo, ni cekne, a potichmo jen vzdechne.
„Ňáký jsy bázlivý chlap!“ naň houkne z těch jeden věznů,
„Do cechu se nehodíš našeho, budešli tak skučný.
Osměl! a postříkej toho pochopa, ať také smrdí!“
Však jakby on neslyšel, tím pilněj’ svou koná prácy.
U večer šaffáři chválí sobě vězně nového.
„Přeškoda!“ dí k správcy, „jestli ten zkazu kdy vezme!
Všecko ochotně dělá, ač zrádcy ho sváděli dosti,
Způrně by sy počínal; on však tiše svou konal prácy.
Nic sobě nestěžoval, jen zdálo se, že tiše plakal.
Však tito zlosynové posměch jenom z něho sy ďáli:
Proč asy dobrý ten chlap do tuhého žaláře byl vsazen?
Nezdá se býti lotrem; myslím, žeť ze závisti zrazen!“
„Náš veliký Putyfar“ dí správec „ho vsadit sem kázal;
V čem pak se mu provinil, to nevím, než vzdychal srdečně,
Když mi byl odveden v moc, a kleštěnec přísně přikázal,
Zločinec ten by držán nejhůř byl, ho plísně nerudně!“
„Tak lituji ho,“ praví šaffář, „by jen pokažen nebyl!
Aspoň já znamenám, že v něm není srdce neřestné.
Jen kdyby se zlosyny nemusyl chodit a konat prácy:
Vždy ho budou svádět a hledět k své zlosti přitáhnout.
Ty ale, nebť jsy pán, ty mohlbys vstříč tomu vejít.
Díla je dosti v domě, zanechej jej k prácy domácý;
Mám za to, že se tobě zachová, neb je velmi ochotný.“
„„Jestli tak hodný, zkusým,““ dí správec, „„ráno ho přiveď,
Bez toho nedbalý je ten kluk, jejž vzal jsem sy k službě!““
Ráno jest hned přiveden Jozeff a představen správcy.
Správec táže se jej: „Co umíš dělat, řekni, za prácy?“
„„Cožkoli rozkážeš, jsem ke všemu snadný a ochotný;
Troufám,““ Jozeff praví, „„podaří že vše se mi dobře.““
„Všecko tu uklídíš, nanosýš pak s potřebu vody,
Drev také naštípáš pro kuchyň, umeteš všudy čistě.“
Pán pak odejde brzy. Jozeff hned pracovat počne. –
Vše uděláno je hned, se ohlíží, zdažli co k dílu.
„Čím se obírat teď mám?“ Nemilá neb jest mu zahálka.
Však zahrádku vidí, ta byla již spuštěna tuze.
Vezme hned hrábě a rejč, záhonky ryje zarostlé,
Čistě je pohrabuje, upiatou z nich pejřku pak pleje;
Cestky též prošlapuje, přes plot když smeti vyházel;
Dohromady zrostlé na záhonky květiny sázý,
Po zemi se plazýcý růžičky vzhůru vyzdvihne,
K stonkům je uvazuje, mechovou z ních strouhaje kůru.
Všecko to když udělal, nese vodu a kvítka zalívá.
Květina občerství a se zdá perličkami třpytit.
Pán se domů vrátí, hotovo zdaž všecko prohlíží,
A se nemálo diví, když spatřuje, čisté jak všecko.
„Chlap sy ten velmi pílil! Kde jest vězen?“ táže se po něm.
„„V zahradě, pane, jest tvé,““ mu praví kdos, „„váže stromečky!““
Pán spěchá do zahrady, podivem však zůstane státi.
Všecko se tam zelená, obživlý zas kvítek ho vítá.
„Kdes vzal“ táže se pán, „kvítečka ta krásná, mi pověz?“
„„Zvadlá porůznu byla, nebyla však zříti pro trávu.
Pleje tu trávu, je zřím, a na záhonek vysadil jsem je;
Rostla by ti k těšení, čerstvou jsem zvlažil je vodou!““
Pán docela teď jinou zahrádku zhlídne, ho chválí,
Plácaje mu ramena: „Poznávám, chlap že jsy pilný.
Mně budeš posluhovat; odlehčím prácy já tobě.
V domě co potřeba jest, uděláš; máš míti se dobře!“
Jozeff se poděkuje a se táže, co ještě by dělal?
„Odpočiň sy!“ dí pán, a pokrm jemu dáti přikáže.
Teď pak se přihodilo, že dva z ouředníků krále
Dostali se v vězení. Proč? zač? To uslyšíš dále.
Nad šenkýři jeden byl a měl sobě svěřeno víno.
Často prolíval tak krk, že stál prý na mola spitý.
Ouřad také byl jeho, koflík vždy králi podávat,
Kdykoli byl prázdný, ho nalívat a králi donášet.
Však vždy ožralý jsa, nemoha ani na nohou státi –
Za zlé nemějte mu to! – neb sám král smáti se musyl.
Když ale den každý, vždy více a víc se ožíral,
Stát nemoha, kodrcal, až vínem krále políval:
Farao směšně praví: „Vystřízlivět trochu ho nechám!
Syc jinák dobrý je chlap, v vězení pak nechť sy povzdychá.“
Druhý byl nad pekaři; vládl kuchyní, špíží y moukou.
Královu o tabuli se starat – to nesnese každý!
Dorty musyl nosyt sám k tabuli y cukrové chleby.
O, kdoby pochyboval, koláčů že dosti mlsával
Lepších, – přejte mu to! – než Farao, neb jeho hosté.
Však prý přísloví jest: dobrá brzy vůle že píchá,
Máli člověk se blaze, že zhrdá, neb se pejcha ho chytí.
Pád ale ten to není, nikoli! on pyšný nebývál,
Nezhrdal nad žádným; králi pronevěřil se jinák.
Neb prý – král to zvěděl! – nejlepší mlsky prodával.
O, tos sy zle poradil, ubohý! ó napřed tě želím!
Vše se to dozvěděl král. Hněvivý rozkazuje oba,
Sklepníka y pekaře do tuhého vsadit žaláře.
Hned jsou odvedeni, dodáni též do mocy správcy.
Složeno však nebylo na tyto dva práce nižádné.
Jim pokoj vykazuje správec dost velký a světlý,
Z nějž vyhlídka byla do správcově květné zahrádky.
Jozeffovi pak velí, těm věznům sloužit ochotně.
„Neb že přeji ti, víš, chcy sprostit tě práce obecní.
Jsou to lidé bohatí, můžeš peníz ňáký pozejskat.
Snad je také vyrazýš – hleď všemožně jim se zalíbit!“
Vězni tím se těší, nebudou že dlouho tu vězet,
Až prý král vzpomene sy na nás, zas k sobě připustí.
Jsou veselí proto dost a nezdaj’ sy z toho co dělat.
Zvyklí jak jindy byli, posavad tak zhejrale pijou.
Navštěvují známí, y neznámí y hosti se hrnou;
Nepřijdouli jejich ženy, přijdou mrzké nevěstky.
Všeho dost býti musý, y v žaláři je dost veselosti.
Žádný nepříjdeli kdys, tu s Jozeffem šašky provodí.
Vypravovat musý jim své příhody, neb také frašky.
Tak sy ho oblíbí, že y noce tu tráviti musý.
Některý dá se peníz, za to však musý dlouho je bavit.
Den jako den vesele tráví a dost se vyráží:
Ač někdy nevrlí, že král nevolá je tak dlouho.
Když jednou zrána k nim Jozeff zas k službě přicházý,
Co poroučeli-by, neb snídali, chtě vědět od nich,
Vodu k mytí přinesa, očekávaje rozkazů dálších:
Nad obyčej je vidí být smutné a tesklivé velmi.
Táže se na příčinu: „Proč jste dnes tuze tak smutní?
Zámutek vám patrný z tváří dnes y z očí hledí!
„Co vás zkormucuje? smutného neb vám co se stalo?“
„„Dobře pravíš! divného cosy nám zdálo se oboum.
Sny-li vykládat umíš, neb znášli ty hádače ňáké,
K nám je přiveď; nemůžem vyložit neb sy zdání to divné.““
„Hádače“ dí, „neznám, však svěřte se, páni, mi směle;
V usta mi dá Jehova, jejž vzývám, výklad, to věřte!“
„Slyš tedy!“ šenkýř praví – „Mně zdálo se v zahradě spáti.
Krásný vylézat vidím ze země keř vinný a růsti,
Obdivuji zrůst spěšný jeho – však více ustrnu,
Když uvidím ratolesti y tři z něj bůjně vyníkat.
Hnedle se list zelená, hned pnou se provázcy po stromku,
Révy hned kvísti vidím y hojně se zrnka nalívat.
Když se tomu tak divím, hle, spatřím zralá najednou!
V koflík je vytlačuji Faraona a králi podávám.“
„O, přešťastný jsy ty! Brzy máš ze žaláře vyjíti!
Sen se ti dřív vyjeví, než zastkví slunce potřikrat.
Tři ratolesti neb jsou tři dny jenom tvého žaláře;
Pak dosazen zas budeš – ó přeji! – do ouřadu svého!
Rozpomene na tebe se zas král, a budeš mu podávat,
Jaks obyčej míval, koflík – y sám z něho pívat!“
Šenkýř radostí skočí a Jozeffa k srdcy přitiskne;
Měšec celý mu hodí, a v sklepě se již napřed kochá.
Však s sepiatýma Jozeff rukama, s slzavým také okem,
Padna na svá kolena, jej žádá a prosý pokorně:
„Pane! ó rozpomeň se, až bude ti kvísti zas štěstí –
Rozpomeň, ach, se na mne! nenechej ta pouta mne nésti!
Sprosti mne těch okovů! nakloň mně krále k milosti!
Rcy, nevinně že trpím, že vězým tuto ženské jen ze msty!“
Přisáhá však šenkýř při apisu, vínu též žžavém,
Jozeffa vysvobodit: vězení hned jak bude zbaven!
Správce pak nad pekaři uslyší, jak druhovi dobře
Sen vyložil, jemu dí: „Sen můj také dobře mi vylož!
Neb y podobně vězým v zármutku a smutně se trápím.
Jestli mne tak potěšíš, věz, dosti koláčů máš míti;
Všech také ti pokrmů posýlat budu, až do sytosti!“
„„Jen povídej sen svůj““ dí Jozeff, „„co Bůh mi poví,
Tajiti nic nebudu, vypovím vše věrně a přímě!““
„Zdálo se mi y také, že jsem nesl tři koše mouky
Pro kuchyň královskou; přitom však jsem se nazlobil dosti.
Zatrolení ptácy, co mně natropili zlosti!
Právě neb na ten košík, v němž jídla pro krále nosývám,
Tak padali hltaví a doráželi naň jako šídla;
Ni jsem ubránit mohl, ni ty žravé hosti odehnat:
Ač jsem oháněl se dost, y klel a zlostí se pukal!“
„Líto mi“ Jozeff praví, „tebe jest – tys tuze nešťastný!
O, radč mně zapověz, nemusyl bych sen ti vykládat!
Tři koše, tři také dny života jsou ještě jen tvého!
Rozhněván král na tebe, tě sprostí ouřadu všeho!
Však horšího co jest – oběsyt na šibency tě nechá;
Ptácy tě dráti budou a masem tvým sýtiti sebe!“
„Ty kluku zatrolená!“ pekař dí a po něm se hned žene,
„Potvoro panchartská!“ ale Jozeff mu spěšně vyklouzne.
„Až jenom dostanu tě, pak šeredně ti záda vypráším!
Hleďte, kluk zlotřený, jaký mně osud hádá ohavný!
Víc mi na oči nechoď!“ zůřivě jej kleje a láje;
Ni se od šenkýře ukojit dá, ba více se bouří.
Dost vymlouvá mu druh, nedbal by na výklad omylný;
Předc ukojit se nedá, více na Jozeffa sočí:
„Ne, ne! já nemohu na kluka toho víct pohlédnout!
Až jen se dostanu ven, připravím muka jistě mu horší!
Nechcy ho víc na očích uvidět!“ Hned předvolá správce.
„Mně k službě zaopatř“ dí k správcy, „chlapce jiného!“
Však šenkýř: „Zanechej mi Jozeffa, ať mi on slouží!
Druh se zatím zdobří, nebude, mním, více ho soužit!“
Správec se vymlouvá, že nemá také k službě jiného.
„Neb z těch zlostníků“ dí, „nehodí se žádný pro službu!“
Po třech dnech pak Ejipt slavné radovánky provodil,
Narození Faraona držel památku přeslavnou.
Každý se tu raduje a krále vší rozkoší baví.
Král dvořenínům svým stkvostné připravuje hody.
Když všickni veselí jsou, král se též rozhřeje vínem;
Šenkýř mu připadá. „Chlap ožralý rovně sy stejská
Ve vězení trudném – snad z svého se vyspal opilství!?
S námi ať se veselí zase dnes; hned dojděte pro něj!
Že na milost jest přijat, povězte, ať pilně nalívá!
Ten pak nevěrný pekař nezaslouží žádné milosti!
Ať na šibency visý – krkavcy ať zloděje žerou!“
Šenkýř hned přiveden, zas králi jak jindy nalívá:
A na šibency pekař již visý, větrem se již klátí!