VIII

Krásně se po moři mihají

paprsky sluneční.

Před světlem za obzor prchají

mí snové zbyteční.

Jen jeden sen nechce odejít.

Dítě třiceti let,

jež předčasně přemohl přílišný cit,

sen ten vezu v daleký svět.

Sen ten pluje se mnou po vodě

a o vlasti vypráví,

kde nějaký kumpán v hospodě

mi pije teď na zdraví.

Snad je tam pravda, snad je tam lež,

snad růže, snad vavříny.

A je tam zloba a lítost též

a mládí zrak nevinný.

Snad rodí se na českém úhoře

zas nové umění.

Plivni si stokrát do moře,

ono se nezpění.