VIIl. VOX HUMANA.

Až na prkně mé tělo už mrtvo, mrtvo leží

a ruka ustydlá jen černý k hrudi tiskne kříž,

kmit lampičky jen stíny mi tváří sinou běží,

skráň do borových tříštěk se vklesle boří níž,

mně bude líto, ach, srdečně líto bude,

že na rozluky mi nepodali ruky,

kdo srdci mému srdcem byli blíž

a přec prokláli je do krvavé do zející muky

na bolestný kříž.

A ruka přátelská mi očí nezatlačí...

Těch očí, zamrazených bleskným úžasem,

jich za posledním mžikem že slunný den se zračí,

ston poslední kde vítá plesným ohlasem.

Mně bude líto, srdečně líto,

že oči v důlky hluboké

dlaň nezatlačí, měkce nezatlačí,

co po ní ruce mé se marnou touhou pjaly

a za níž oči smutné slzou zaplakaly,

ty věrné, věrné oči.