VIKTOR DYK.

Já nevím proč, však při tvém jméně

vždy něco ve mne krvácí. –

Jak dávno tomu, co šli venku

kol Gheuzové a žebráci

a my šli s nimi dědinami

a my šli s nimi v dálnou zem!...

Kam ztratili se? Což jsou mrtvi

a my už s nimi nepůjdem’?

Což lidské léto umřelo by?

Vstaň, pohleď: růže rozkvétá...

Nech V. D., ať si co chce píše,

pojď, utečeme do světa!