Viktor Hugo.
Ta věčnost, které patřil často v oko
tak upřeně a vážně, přehluboko,
ať v práci ducha, v jizbě samotáře,
ať v bouři u moře, kdy tma a záře
se stíhaly jak bol a radost v žití,
jíž neděsil se v davů vlnobití,
když „kamenujte“ spitá luza řvala:
ta věčnost jej teď v objetí své vzala.
Juž pronik’ taj, jenž uniká nám stále,
juž křídlem orla ulít’ zemské skále,
zkad’ patřit do hvězd bylo jeho zvykem.
Byl velkým vždy, však tímto okamžikem
je nesmrtelný. Smutek nesmí ani
hruď plnit nám, neb jeho umírání
jest nejkrásnějším cíle vyplněním.
Kam dumou, vůlí, citem, silou, sněním
on směřoval, cíl zářný dostih’ vždycky.
Zřel v knihu, která sluje osud lidský,
a litoval, že tak je plna rmutu
a krve, slzí; okovy a knutu
a popraviště, strom ten pekla děsný,
chtěl vyplet se světa. Snil příchod Vesny,
jež oblažit má jednou lidstvo celé.
Měl sílu obra a klid myslitele,
jenž ví, že k světlu chvátá skrze hoře.
O břehy skalné, dumné pláně moře,
jak často po vás s vyhnancovy skály
své touhy, orly pouštěl, svoje žaly,
své hromné věštby plné blýskavice!
Jak často v bouři, každá vlna lvice
kdy vzpínala se u nohou mu v jeku,
on snil a básnil velkou báseň věků,
kde kreslil lidstva slavný pochod k světlu!
Jak s dětmi hrál a zase blesků metlu
jak svázal a jí nad hlavami svištěl
a zády tyranů! I z hněvu prýštěl
mu poesie zdroj, však slitování
vždy křídlem bílým za ním vzlétlo, ranní
svit nesouc v stíny nekonečné noci.
On neuměl se pokořiti moci,
jen lásce podléhal ten vítěz skvělý,
a všickni, kteří s krvavými čely
jdou za světlem, co k otci zřeli k němu.
Vše odpustit a rozuměti všemu,
vše vysvětlit, jen dobro když v tom skryto,
květ zvednout kleslý oře pod kopyto
a z hanby ženu, z bídy dítě zvednout,
toť jeho ideál, k dnu taje shlédnout
a zachytit, co prýští světla, lásky,
ó věčnosti, z tvé sfingovité masky
toť jeho poesie rosná manna!
Ne žalozpěvy, pějte hosianna!
V něm člověk dospěl nejvyššího cíle,
on lev si uleh’ po hotovém díle
na kořist svou; ruch slávy kolem něho
jest jako hukot moře vzdáleného.
Teď jako velká socha granitová
na mezi věku stojí, stále nová
z ní proudí záře v cestu těm, kdo poutí
se pachtí velké jitro postihnouti,
jež tušil on a v jehož příchod věřil
a jemuž dráhu klestil, nechť se šeřil
kol bouří obzor. Toto jitro skvělé
mu jasem plá na olympickém čele
a světla celé moře na svět hází.
Sem lilie a palmy! – Slunce vzchází!