VIl. Prosím Vás, Smrti, kmotřičko milá,

Prosím Vás, Smrti, kmotřičko milá,

kdy z oharku života skočí

mně poslední žhavá jiskřička do tmy,

pevně mi zatlačte oči!

Bych neviděl slunce záblesků zlatých,

co na mrazném ustydnou čele,

bych neviděl květů ve dlaních spjatých –

svadnou, jak srdce mi v těle.

Bych netušil slz v těch zlekaných očích,

jimž by snad bylo mne líto,

bych nezřel těch pěstí, nad vpadlou hrudí

co zatlukou rakevní víko...

Památným milým šátečkem bílým

podvažte ústa mi pevně,

jáť se Vám bojím – sinalé rety

ještě si povzdechnou zjevně...