Víla.

Kdo zná jméno čtveračivé Víly,

Jež rozmarných zábav natropí,

V níž takořka není dobré žíly,

Anť nastrojí šprýmů na kopy?

Plachá jest; neb nikdy, co svět stojí,

Nepostih’ ji smrtelníka zrak;

Že ale se lidských úst nebojí,

Přesvědčíš se snadno leckterak.

Promluvíš-li na ni hlasem pevným

Někde ve skalách neb po lese,

Neb voláš-li na ni zvukem zpěvným,

Jistě na odpověď ozve se.

Teskno-li na mysl tvou přichází

V tichém luze, v hustém hájoví,

Nestrachuj se, ona tě provází;

Houkni jen, a hned ti odpoví.

Jmeš-li se však po hlase k ní jíti,

Zmizí mžikem, aniž poznáš kam;

Jak tě na blíž přicházeti cítí,

Náhle umlkne a je ta tam.

Pan Bázlík jda jednou v noci pozdě,

Polekal se Víly dupotem;

Jak by naň chtěl zlosyn číhat v hvozdě,

Dupalo to v sadě za plotem.

Jeník maje ženivé myšlénky,

Když ji žádal, by mu radila,

Co má nejvíc hledat u milenky,

Slovem „věno“ dotaz odbyla.

A na dotaz Lidky, by jí řekla,

Zdaž ji Jan udělá blaženou,

Víla ihned skutečně odsekla,

Jak by v srdci byla čtla: „Ženou!“

Rozmarnátě, čtveračivá Víla,

Chybná však drobátko na sluchu;

Hřmotná musí býti slov tvých síla,

Má-li tobě dáti odtuchu.