Víla a jinoch.

Mezi kvítím v stínu háje,

zpanilý co mladý máj,

sladce dřímal jinoch pěkný,

k spánku listy pěl mu háj.

Z zádubí tu krokem ptáka

vznášela se k němu víla,

v trávu zasedla si k němu,

ret mu vroucně políbila,

vlasy v hebké ručce hrála,

plným hleděla naň okem,

a pak vzhlednouc v modro nebe,

v žalu zapěla hlubokém:

„Oj! ty sladké chtění v srdci,

jež jsi teď se probudilo,

ty zas musíš mlknout, usnout,

vždyť by hocha škoda bylo!“

Takto pěla, tiše vstala,

změnila se v mladé ptáče,

a to s dubu v bolné písni

k procitlému junu pláče.